7°C
Příběh kluka, který ze dne na den seknul s rozjetou hokejovou kariérou, aby se stal zprvu vysmívanou a pak adorovanou tatérskou hvězdou a nyní dost možná i novou malířskou veličinou, trochu zavání kýčem.
Jenže Musa je prostě úkaz, který nepasuje do žádné škatulky. Ačkoli miluje kolektivní sporty a hokej mu podle jeho vlastních slov připravil krásné dětství, když měl možnost se jím začít taky dobře živit, přestala mu tahle etapa jeho života dávat smysl. „Byl jsem v tom prostředí najednou strašně nešťastný,“ říká Musa.
Lidem okolo něj zase nedávalo smysl takové rozhodnutí. Třeba Vladimíru Růžičkovi, trenérovi hokejové Slávie, který v současnosti čelí úplatkářské aféře. Na otázku, zda tuhle kauzu sleduje, Musa odvětí: „To snad sledujou všichni, ne?“ Jeho názor mě ale zajímá hlavně proto, že ani on se s trenérem Růžičkou nerozešel právě v nejlepším, takže by se klidně dal očekávat nějaký opožděný pocit satisfakce.
Jenže jeho zkušenost s Růžičkou je v tomhle úplně opačná: „Když jsem přišel v šestnácti na Slávii, zrovna jsem se rozhodoval, kam na střední. Chtěl jsem jít na Hellichovku (střední a dnes i vyšší odborná škola zaměřená mj. na grafický design, pozn. red.), ale nedalo se to skloubit s hokejem. A on řekl: Já ti zaplatím soukromou školu. A vyndal z kapsy peníze a dal mi je. A taky jsme na to nepodepisovali žádný papír.“
Existuje nějaká spojnice mezi Musou hokejistou, tatérem a malířem?
Možná přehnaná přemýšlivost.
Tím jsi trpěl i v hokeji? Jak se to projevovalo?
Několik hodin před zápasem jsem si promítal, co by mohlo nastat, a po něm zase, co opravdu nastalo.
Není přemýšlivý brankář pomalejší v reakcích?
Na ledě jsem nepřemýšlel, na to nebyl čas. Tam se člověk chová intuitivně. Právě to mě na hokeji strašně bavilo.
Sport obecně, mám ho rád dodneška. Při malování se sice taky chovám intuitivně, ale je mi to vlastně výrazně míň příjemné. Ani nevím proč. Možná si u tvorby uvědomuju, že když se k sobě snažím být opravdu upřímný, tak ten výsledek toho o mně dokáže říct tolik, že z toho mám vlastně strach. Kolikrát je ten výsledek tak příšerný, že mě až děsí, jak jsem povrchní.
Tebe děsí povrchnost?
Pro některé lidi je to možná výhoda, nebo dokonce i štěstí, ale já se snažím povrchní nebýt. Člověku je samozřejmě příjemné být obklopen líbivými věcmi a dostávat jednoduché informace. Já se s tím ale nedokážu smířit. Zajímá mě, co je za tím.
Čím se teď vlastně živíš?
Tak nějak to lepím. Občas prodám nějaký obraz, občas tetuju.
Řekneš mi, kolik tvé věci stojí?
Neřeknu. Nerad se bavím o penězích.
Dělal jsi něco vysloveně na zakázku?
Obraz ne, ale samozřejmě tetování ano. Nebo divadlo.
Kdybych teď za tebou přišla, abys mi vytetoval kotvu na předloktí, tak to uděláš, nebo mě pošleš někam?
Záleží, v jakém bych byl rozpoložení. Často neumím říkat ne. Což byl důvod, proč jsem někdy kérky posral. Udělal jsem pár příšerných věcí, protože jsem viděl, jak se těší a že to chtějí jen ode mě.
Je těžké se ti stát přítelem?
To asi jo. Mám rád lidi, ale nepotřebuju davy.
To bylo hodně vidět, když jsi doprovázel svou přítelkyni, herečku Vicu Kerekes, na jednu společenskou akci. Jak jde dohromady její profese s tvou extrémní introvertností?
Fakt to bylo tak poznat? Je jasné, že pro moji psychiku i tvorbu by bylo lepší tam nechodit. Ale pak ti tvoje holka řekne, že potřebuje, abys tam byl a abys ji podržel. Tak jsem šel. Je důležité být tomu druhému oporou, když to fakt potřebuje. Věřím, že tu nejsem jen kvůli tomu, abych byl od lidí izolovaný někde v ateliéru.
Celý rozhovor s Lukášem Musou Musilem najdete v aktuálním čísle OK! Magazine.
