2°C
Takže vy jste od přírody optimistka?
Jo, vždycky jsem taková byla, ale samozřejmě byly doby, kdy mi všechno přerostlo přes hlavu. Rodina, děti, cestování, výkony, udržet se na určité úrovni… A najednou bum – a nešlo to.
Myslíte deprese?
Ano. Já se k celé situaci musela postavit čelem a musela jsem buď říct, že se vším seknu a přestanu zpívat, nebo se ještě o něco pokusit.
Jak jste se z toho dostala?
Narazila jsem na úžasného profesora, který mě kromě práce s hlavou, meditací a odpuštěním léčil i podle rozboru krve. Doporučil mi určité množství vitaminů, stopových prvků… Prostě mi vyrovnával tělo i duši. To předtím nikdo neudělal. Jenže nejdůležitější je, že se musíte chtít z problémů dostat hlavně vy sama. Víte, já jsem sice optimistka, ale mám v duši zvláštní smutek. A ta druhá poloha nesmí nad tou mou optimistickou převažovat, jinak bych si ty žíly asi podřezala.
Co jste musela změnit?
Člověk má v sobě nánosy toho, co se mu stalo, kdo mu jak ublížil, spoustu křivd. A když se vám to ukládá na sebe, začne to přerůstat přes hlavu. Zároveň musíte být schopná normálně fungovat – vypravit děti do školy, uvařit, studovat nový repertoár, jít na pódium… No a najednou je toho tolik, že už nemůžete.
Co jste si musela odpustit?
Když jsem byla v pubertě, chovala jsem se jako šílené individuum vůči své matce, své rodině, vůči svým přátelům. Byla jsem šílená, sobecká, všichni ostatní mi mohli políbit šos… A máma z toho byla chudinka vyděšená. Musela jsem si odpustit to, že všechny hřebíky do rakve, když máma už ve dvaašedesáti umřela na rakovinu, jsem jí zatloukla já. Možná že kdyby potkala tak úžasného doktora, jakého jsem potkala já, mohla tu ještě být. Jak se dokázala Dagmar Pecková vypořádat s depresemi, smířit s váhou a vyrovnat se svým okolím? To všechno se dočtete v nejnovějším čísle magazínu Blesk pro ženy, které vychází už dnes!
