Johana Munzarová: Od manžela jsem utekla po deseti letech domácího násilí

23. března 2015 | 05:00

Drobná, usměvavá žena s divokou hřívou kudrnatých vlasů, které už dopředu prozrazují, že se blíží žena plná vášní – tak na mě působila Johana Munzarová. Byl to jeden z nejkrásnějších rozhovorů. Její život by vydal na knihu, proto bylo těžké vměstnat rozhovor do dvou stránek.

Johana Munzarová není u nás tak známá jako její otec, herec Luděk Munzar, ale objevila se například v seriálu Vyprávěj. Se svou maminkou Naděždou, která se s Luďkem rozvedla, když byly Johaně dva roky, a jejím novým mužem, Ivanem Krausem (bratrem herce Jana Krause), v roce 1968 emigrovala. Procestovala půlku světa, ale jak říká, domov si nosí v sobě. 

Emigrovala jste, když vám bylo šest let, ale na vaší češtině to není vůbec znát, jak je to možné?
Vděčím za to mamince a jejímu druhému manželovi Ivanu Krausovi, který jako spisovatel a milovník slova má k českému jazyku velký vztah. U nás doma se vždycky mluvilo česky. Vím, že když jsme se začali v zahraničí trochu zabydlovat, všude jsme měli knihy. Poslouchala jsem Spejbla a Hurvínka, Menšíka, Horníčka. Hodně věcí nám posílala babička, Ivanova maminka, jako třeba Rychlé šípy. Čeština se mnou byla zkrátka pořád, ale musím říct, že kdybychom vedly tenhle rozhovor v angličtině nebo němčině, šlo by mi to asi ještě lépe. Musím vždycky chvilku přemýšlet, než se do toho dostanu a rozmluvím se.

Jak jsem pochopila, tak jste se hodně stěhovali. Jak jste to snášela?

Vyrůstala jsem v rodině loutkoherců, takže jsme byli pořád v pohybu. V jednu dobu jsem pochopila, že zpět domů už nemůžeme. To se stalo v Paříži, bydleli jsme v hotelu a já slyšela všechny dospělé, jak si povídají, že spadla klec. V pubertě jsem si už začala pokládat otázku, kde jsem vlastně doma. Nějakou dobu mi to trvalo, než jsem přišla na to, že si ho nosím v sobě.

Emigrace zase na druhou stranu stmelí rodinu, nebo ne?
Ano, to jistě, jsme si velmi blízcí, i přestože jsem čtyři roky žila v Mexiku a Ivan s maminkou byli v Německu, s tátou jsem se nevídala vůbec, protože ten byl za železnou oponou. Náš vztah už je teď spíš spirituální, víme o sobě, ale je to taková blízkost na dálku.

Proč jste si vybrala zrovna Mexiko?
Původně jsem měla studovat v Londýně, ale zamilovala jsem se do mexického bubeníka. Mexická mentalita je úplně jiná než evropská a mně se tam hrozně líbilo. Byla jsem tam na taneční a herecké akademii.

Procestovala jste kus světa, měla možnost žít v několika zemích, která nátura vám byla nejbližší?
Mám ráda Čechy, když je teď poznávám. Němci jsou zase milí svou rezervovaností a tím svým smyslem pro pořádek. Ale náturou asi opravdu Češi a Italové.

A když se na to podíváme z pohledu výběru partnera?
V tomhle ohledu bych se trochu bála Itala, protože to bývají synáčkové svých maminek. Ovšem nejsou to zhýčkaní mamánci, to je naopak problém u poválečných Němců. V Německu, stejně jako všude v Evropě, po válce nebyli muži, takže každý syn, který se narodil, byl okamžitě bůh. A teď z nich jsou takoví rozmazlenci, kteří se nenaučili nikdy za nic bojovat, a to mi na nich trochu vadí. Já jsem nevyrostla tak jako oni, takže potřebuju partnera, který bude mým spolupilotem, a ne někým, kdo se jen veze.


Takového bychom chtěly všechny. Kde je hledáte vy?
Já jsem nikdy chlapa nehledala, oni si našli mě. Když je člověk mladý a svobodný, tak o partnery není nouze. Chcete, aby potenciální dítě bylo zdravé, tak jsem si vybrala Řeka. Poznala jsem ho při práci na lodi, byl to kapitán, no co vám mám říkat, to byla romance. Rozhodli jsme se, že se na tuhle práci vykašleme a pořídíme si hotýlek v Řecku. Ze všech plánů sešlo, rodinka se ale založila, mám nádhernou dceru. Manželství šlo úplně do háje, jakmile se nám narodila dcera. Není to hezké, ale je důležité o tom mluvit. Domácí násilí je všude, i v rodinách, o kterých by si to člověk nikdy nepomyslel.

Takže jste utíkala?
Vydržela jsem to deset let, ale nakonec jsem utekla. Chtěla jsem to vyřešit rozumně a říct mu, že chci rozvod, odstěhovat se do jiného bytu, aby mohl vídat dceru, ale to nešlo. Neustále mi kladl pod nohy nějaké překážky, abych nemohla odejít.

To muselo být asi strašně těžké?
V tomhle věku už mají děti rozum, ona to cítila, věděla, že to není v pořádku. Obě nás to hodně spojilo. Počkala jsem tedy na prázdniny, pronajala jsem si auto, které jsem nechala stát u sousedky, a čekala, až přijde vhodná chvíle. Jakmile odjel na jeden den, vytáhla jsem sbalený kufr, vzala dítě, kočku, dva ptáčky a jela jsem 1400 kilometrů za maminkou z Německa do Prahy. Trvalo mi to asi pět let, než jsem se přestala ohlížet.

On vás nehledal?
Ale ano, klasický stalking, rozvod trval tři roky a byl to strašný boj. Byla jsem sama s dcerou, neměla jsem práci, byt ani zdravotní pojištění. Musela jsem nechat dceru u babičky, odjela jsem do Badenu, kde jsem vyrůstala a strávila tam nejdelší čas, a tím pádem jsem tam měla známé. Ubytovala jsem se u jedné kamarádky, za měsíc jsem měla práci, za dva byt, začala škola a přijela dcera.

 

Více se dočtete v dnešním vydání tištěného Blesku pro ženy.

1080p 720p 360p