2°C
Máte vystudovanou uměleckou školu, obor design, a vedete kosmetický salon – jak k tomu došlo?
Byla to dlouhá cesta. Mám vystudovanou i grafiku, takže mě to vždycky táhlo ke kreativním oborům víc než k marketingu. Po škole jsem začala pracovat a zjistila jsem, že být grafičkou vůbec není tak kreativní, jak jsem si myslela, protože nejste vlastním pánem, musíte se nechat omezovat klientem. Vy můžete být přesvědčená, že jste udělala něco skvělého, ale klient řekne: ne, chci to růžovo-fialové a tady budou tančit lidi kolem stromečku. A vy musíte poslechnout. Chtěla jsem něco, kde budu mít větší volnost v kreativitě, a začala studovat design. Při studiu jsem ale pořád pracovala, protože jsem toužila po finanční nezávislosti, chtěla jsem si třeba občas koupit něco hezkého na sebe, a tím pádem jsem měla mnohem víc praxe v jiných oborech než těch, které se týkaly mého studia. Moje studium se mi ovšem nyní zúročilo v tom, že přesně vím, jak zadávat grafikům práci. Možná jsem ten druh klienta, který nesnáší, protože si to ve finále vymyslím sama a oni jsou jen jako mé prodloužené ruce. Konečně ale mohu rozhodovat a tvořit.
Nechtěla jste být ředitelkou a grafičkou v jednom?
Zezačátku, když jsem někam nastoupila, tak jsem hned přiznala, co všechno umím, ale potom se mi to vymstilo, protože jsem dělala úplně všechno a hrozně mě to vysávalo. Přišla jsem na to, že je mnohem zvladatelnější, když se nepřiznáte ke všemu, co umíte, a nějaké věci zadáte jiným lidem, protože kdyby měl člověk dělat všechno, tak se z toho zblázní. Lidi si na práci vybírám sama a ráda spolupracuji s talentovanými jedinci. Stačí pak poslat jen určitou vizi a oni to dotáhnou do konce.
Kde vznikl nápad na kosmetický salon?
Chtěla jsem mít svůj vlastní byznys. Pracovat pro někoho, kdo je autorita ve svém oboru a ví, co dělá, je přínosné, ale to se vám nestává pořád. Pokud jsem se s někým takovým setkala, bavilo mě to, protože jsem se hodně naučila. Čím víc na mě ten člověk dupal, tím lepší výkony jsem podávala. Před rokem jsem se seznámila s majitelkou kosmetiky Anne Semonin a hrozně mě zaujala. Díky tomu, že se mi líbila filozofie a koncept této firmy a tady v Čechách nebyla k sehnání, slovo dalo slovo a pak už šlo všechno dost rychle. Doufám, že nám všechno vyjde podle plánu a třeba budeme mít nejen jedno, ale i celou síť kosmetických studií v Čechách i na Slovensku.
Ano, je to pro mě strašně pohodlné. Ráno vstanu a hlavu si umyju až tady, nechám si vlasy vyfoukat profesionály. Na kosmetiku také chodím a používám obě dvě značky, které v salonu využíváme, La Prairie i Anne Semonin, která je specifická v tom, že se míchá těsně před použitím, a tím se zvyšuje její účinnost. Myslím, že jsem docela náročná, stejně jako moji přátelé, ale zatím si to všichni jen pochvalují, za což jsem moc ráda.
Být ředitelkou v osmadvaceti je krásné a budí to respekt, podíváme-li se zpět na to, kdy jste byla spíš označována za večírkovou královnu…
To bylo pořád, že nic nedělám a jenom vymetám večírky. Každý člověk se rád baví a jsou období, kdy řádíte víc. Pořád se chodím ráda bavit, ale času už není tolik jako dřív. Teď buduji něco nového, a pokud chci, aby to fungovalo, tak tomu musím věnovat čas. Vždycky jsem pracovala, ale nikde se o svém soukromí nezmiňovala, tak všichni viděli jen ty večírky.
Jste dítě slavných rodičů, cítíte to jako bonus, kterého se dá využít, nebo naopak jako břímě?
Pokud vezmeme v potaz, co se v médiích o mně doposud napsalo, tak si nemyslím, že bych to mohla brát jako úspěch. Doufám, že se můj mediální obrázek zlepší. V téhle práci mi to rozhodně nijak nepomohlo, ale na druhou stranu si myslím, že jsem neměla nijak špatný život a ze začátku mě to asi k jistým kontaktům přivedlo. Všechno má vždycky svůj rub a líc. Není ideální jít s klientem na schůzku, když si vás předtím vygoogluje. Na dětství mám jen ty nejlepší vzpomínky, rodiče mi vždycky dali maximum. Díky nim jsem měla mnohem jasnější obrázek o tom, co chci studovat, a usnadnili mi vstup do společnosti, to, jak s tím dál naložím, už je na mně.
Cítíte se být součástí zlaté mládeže, jak se tomu často říká?
Občas mi přijde, že za zlatou mládež je považován každý, kdo se objeví v centru. Nemyslím si, že bych tam patřila, ať už je tím míněno cokoliv, otázkou je, jestli se ještě mohu počítat mezi mládež. Každý, kdo má slavné rodiče nebo pochází z bohaté rodiny, je zřejmě do této skupiny automaticky zařazován. Holky jsou buď modelky, zlatá mládež, nebo zlatokopky!
Jak moc jsou pro vás důležité svoboda a nezávislost?
Hodně důležité a jdu si za tím celý život. Myslím, že by to mělo být důležité pro každého. Nechcete žít celý život rodičům na krku. Jakmile v pětadvaceti skončí člověk školu, měl by být schopen postarat se sám o sebe.
A co ve vztazích s muži, platí tam také to, že chcete být soběstačná a nezávislá?
Určitě nechci být závislá na nikom. Ani na svém partnerovi ne. My ženy máme ovšem tu nevýhodu, že když máme dítě, nastává okamžik, kdy se na muži závislé stáváme. Záleží samozřejmě na práci, ale myslím si, že mám štěstí, že tahle práce mi zajistí dostatečnou svobodu i tehdy, pokud se rozhodnu pro založení rodiny. Myslím si, že je důležité ne to, kolik muž vydělává, ale to, zda je spokojený se svou prací. Působí pak totiž sebevědomě a na úrovni, protože je hrdý na to, co dělá. Pokud má nějaký problém, sesype se všechno dříve či později jako domeček z karet.
Když se podíváte zpátky, myslíte, že jste měla ve výběru svých partnerů šťastnou ruku?
Mám se svými bývalými většinou dobrý vztah dodnes. S žádným z nich nemáme zlou krev. Samozřejmě byly důvody, proč jsme se rozešli, ale také ty, proč jsme spolu byli, a nemám v sobě žádnou zášť a nic neskončilo katastrofou. Takže jsem měla asi štěstí.
A teď jste šťastně zadaná?
Mám skvělého partnera, který to má se mnou možná teď trochu složitější, protože jsem hodně v práci a občas přijdu domů a jsem naštvaná a vlastně ani nevím proč. Ale to je snad jen takové období, ale zatím to dobře zvládá a já doufám, že to je jen chvilkové, než se to tady všechno pořádně rozjede.
Čeho si na mužích nejvíc ceníte?
Potřebuji, aby měl hodně pochopení a byl tolerantní, nemám ráda, když se musím podřizovat, a pokud mě někdo začne svazovat, tak se začnu bouřit. Chci mít doma klid, takže potřebuju někoho, kdo se nevyžívá v hádkách a kdo mě rozesměje, když se cítím pod psa.
Nenabourala tatínkova nevěra vaši důvěru vůči mužům?
Nemyslím si. Víc by mě zřejmě ovlivnil nějaký vlastní negativní zážitek ve vztahu. V tu dobu jsem už ani nežila doma, takže jsem to vnímala jinak. Byla jsem už dospělá, a to mělo také velký vliv.
Dělíte se o domácí práce?
Já vařím a on uklízí. Strašně ráda totiž vařím, kdežto uklízení není moje silná stránka. Vařím už od malinka, babička mi vždycky říkala, že jsem chtěla pořád něco krájet. Mamka taky ráda vaří, takže to mám asi po ní. Moje začátky byly asi pro rodinu strašné, ale nevzdala jsem to. Považuji vaření za způsob relaxace.
Vaříte podle kuchařek?
Vůbec ne, je to všechno improvizace. Občas, když hledám inspiraci, tak se podívám do kuchařky, ale většinou mi to podle receptu tolik nechutná, jako když si něco vymyslím.
Prochází u vašich partnerů láska žaludkem?
Žádný z nich si na mé vaření nikdy nestěžoval, naopak. Nikdy jsem se nad tím takhle nezamyslela, ale asi to u mě bude pravda. Nevím, proč chlapy vždycky tak překvapí, že ženská vaří, protože jich vaří docela dost. Ale jak jsem si stačila všimnout, tak to mají moc rádi.
A co založit rodinu a mít děti, plánujete to?
Určitě bych děti chtěla, to jsem chtěla vždycky, ale možná před dvěma lety jsem je chtěla víc. Teď mám trochu jiné dítě, ale nejsem ten typ ženy, který staví kariéru před děti. Jen si je teď nedovedu představit, ale doufám, že budou.
Svatba je pro vás důležitá, nebo byste byla spokojená s tím, žít jen tak na „psí knížku“?
Já ji nepotřebuju, ale chci ty šaty a tu párty! V podstatě by mi stačila oslava našeho vztahu, kde bych mohla mít vysněné šaty, ale brát se nemusíme. Můžeme to udělat jen jako. Svatba lidem štěstí nepřinese, možná spíš potom víc komplikací, když se něco nepovede. Ale neříkám ne, záleží na tom, jak to ti dva lidé cítí.
