2°C
Měla jste možnost projít si nově otevřený salon Laboratory, jak se vám líbí a jak se v něm cítíte?
Je to krásné. Já totiž miluju bílou barvu v interiéru. V jedné písničce jsem dokonce popsala ženy jako květiny – a ty nemůžou žít bez světla. Takže my jsme ty květinky, které potřebují světlo a samozřejmě ještě nezbytně nutný je nějaký zahradník, který nás bude zalévat. Za svůj život už jsem bydlela v mnoha bytech. V jednom podkrovním, kde bylo hodně světla, ale také v suterénu ve Vršovicích, kde byla hrozná tma a vlhko, a tam jsem tedy dlouho nevydržela. Proto se mi tady v salonu Laboratory líbí, protože všude je jenom bíla barva a přijde mi, že nabíjí. Kdybyste byli u mě doma, tak je vám jasné, že se mi bílá opravdu líbí, téměř veškerý nábytek mám v bílé barvě.
Bílá se ale zase na druhou stranu strašně špatně udržuje čistá, nemyslíte?
Máte pravdu, ale já mám uklízečku. Mám dva psy, malé dítě, a to všechno prostě nejde stíhat. Ještě ke všemu jsem ten druh matky, která si raději s dítětem hraje o hodinu déle, než abych ho posadila na hodinu před televizi a řekla: „Seď, já tady teď uklidím.“ Uklízím jen takové věci, které musí být uklizené, ale na zbytek mám paní, která přijde a vždycky nám pomůže a udělá to u nás krásné.
Mluvila jste o květinách, máte je ráda? Váš byt je plný živých květin, nebo máte raději řezané?
Mám ráda všechny květiny. U řezaných je mi líto, že za pár dní zemřou, a také tím, že hodně cestujeme a jsme pořád v práci a funguju také hodně v Německu a vůbec v zahraničí, tak je to občas škoda dávat mi živé květiny. Občas když se mi to stane a dostanu pugét květin, tak je dám třeba pánovi, který mě veze domů, aby je dal své ženě, nebo je dám někomu, kdo si je pořádně užije. Doma mám kytky, které hodně vydrží. V ložnici máme orchideje, máme tam totiž okna na sever a tam se jim daří vždycky nejlíp. V ložnici by podle feng-šuej rostliny být vůbec neměly, protože dodávají energii i v době, kdy máte odpočívat, ale jim se tam tak daří a pořád kvetou! V obýváku mám zase kytky, které když zapomenu zalít, svěsí hlavu, ale během pár hodin po zalití jsou zase fit.
Takže kupujete ten druh květin „čím horší zahradník, tím lepší květina“?
Náhodou, v Německu se říká, že člověk, kterému cokoli vyroste a pěstování květin mu jde samo od sebe, má zelený palec. Mně totiž roste vždycky všechno, kromě jedné jediné rostliny, která mi pokaždé uhynula, až mi jeden zahradník řekl, ať si ji už nekupuju, že si zřejmě nerozumíme. Když jsem žila v Německu v domečku se zahrádkou, dostala jsem dokonce skleník, abych mohla pěstovat rajčata a podobné věci, takže já když se do toho pustím, tak mi to hrozně jde. Samozřejmě že v pražském bytě v centru města to není úplně ono. Ale vím, že jednoho dne budeme bydlet na vesnici a budeme tam mít zahradu a skleník a zeleninovou zahrádku. Pamatuju se, jaké to bylo, když jsem ráno vypustila psy a kočky, bosa rosou jsem šla a trhala si ta čerstvá rajčata. Není nic lepšího.
Zmínila jste se o feng-šuej, snažíte se žít podle této východní filozofie?
Občas se na to podívám, co se týče bydlení, zajímá mě proud energií, a to především u spánku, protože mi přijde, že když se člověk dobře vyspí, úplně jinak funguje a lépe vypadá. Ale nakonec jsem zjistila, že stejně má člověk asi nějaké podvědomé cítění a postel jsem nikdy neměla postavenou špatně. Zajímalo mě také, na kterou stranu mít hlavu, protože pokud to říkám správně, tak spát s hlavou na sever není tak dobré jako na jih.
Spolu s Vaškem Bártou budete reprezentovat Českou republiku na Eurosongu a teď jste se nedávno kvůli tomu někam vypravili. Můžete nám o tom něco říct?
My budeme v semifinále 21. května, finále se bude v České televizi Art vysílat 23. května. Rakouská televize, která je hostitelem všech čtyřiceti zemí ze semifinále, chce každému účastníkovi udělat nějaké překvapení a my jsme ho právě dostali. Nejdřív pro nás přijeli do Prahy a natáčeli nás, jak nám předávají balíček, ve kterém byl klíč. Pak nás pozvali do Rakouska, naložili nás a my vůbec netušili, která bije a kam vlastně jedeme. Dvakrát jsme letěli a pak ještě dvě a půl hodiny jeli autem a druhý den ještě dál. Bohužel vám nemůžu říct, co to překvapení bylo. Bylo to hrozně vtipné a pro mě ještě trochu spojené se strachem. Oni totiž rádi dělají věci, které vás trochu vykolejí, aby to nebylo moc strojené, takže jsme si s Vaškem dost užili.
Kdy se na to budeme moci podívat my?
V Česku bohužel není tahle soutěž tak populární. Když vyšlo najevo, že po pěti letech budeme mít v Eurosongu zástupce, psalo se, že to bude zase ostuda. Mě to moc mrzí, protože když jsem žila v Německu, tam se tahle soutěž bere hodně vážně a vůbec celá Evropa to vnímá jako velikou čest, zastupovat svou zemi. Přece jen je to hudba, tu posloucháme, když jsme smutní nebo šťastní, kamkoli jdeme, tam je slyšet. Náš život doprovází hudba a mnohé vzpomínky jsou spojené s nějakou písničkou, z dětství nebo ze svatby. Říká se, že co Čech, to muzikant, ale tady se tím pohrdá, a protože jsme třikrát neuspěli, tak místo toho, aby se tomu víc fandilo, tak se spíš házejí klacky pod nohy. Je mi to vážně líto, protože my jsme do toho s Vaškem strašně zažraní a hodně to prožíváme a doufáme, že se do finále dostaneme.
Asi to není hokej nebo fotbal, ten lidi vždycky stmelí…
No to je jasné a není to ani mistrovství světa nebo Evropy, ale je to zábava. My jsme se na to vždycky dívali s nadsázkou. Smáli jsme se tomu, co mají na sobě, nebo naopak obdivovali jiný styl a posílali jsme hlasy i jiným zemím, protože si je zasloužily. V téhle době nevíme, na čem jsme a z které strany na nás přijde válka – doufám, že nepřijde, ale je to čím dál tím blíž. Lidi přestávají být tolerantní a tahle soutěž může aspoň skrz hudbu ukázat, že spolu můžeme všichni žít v míru a pohodě. Naše písnička se jmenuje Hope Never Dies, tedy Naděje nikdy neumírá. Já doufám, že budeme žít v míru, protože mám malé dítě. Věřím, že nebudu muset řešit, kde seženu chleba, jako to musely řešit naše babičky a prababičky.
