Rozhovor s Meryl Streep o nové roli: Krása vám lásku nezajistí! | Pro ženy | Blesk.cz

Rozhovor s Meryl Streep o nové roli: Krása vám lásku nezajistí!

8. března 2015 | 06:00

Ačkoliv je Meryl Streep úctyhodných pětašedesát let, na jejím pracovním nasazení to není znát. Dál točí skvělé filmy, a přestože má doma již tři Oscary a na kontě celkem 18 nominací, zůstává i nadále ambiciózní. Po hlavě se vrhá do každé další práce, i když připouští, že někdy až přespříliš bláznivě.

V nejnovějším filmu Čarovný les si střihla roli zpívající a tančící čarodějnice. „Když jsem tento muzikál viděla poprvé na Broadwayi, doslova mi vyrazil dech,“ vzpomíná Meryl. „Pamatuji si, jak jsem si po cestě z divadla prozpěvovala Sondheimovy písničky. Jsem opravdu šťastná, že mě do filmu vybrali, zvlášť když jsem ve věku, kdy mnoho hereček už moc příležitostí nemá. Je to skoro zázrak.“

Meryl, co se vám nejvíc líbilo na roli čarodějnice v Čarovném lese?
Režisér Rob Marshall vytvořil dokonale magický svět, jehož kouzlu jsem lehce podlehla nejenom já, ale i ostatní herci.

Vnímáte jako herečka rozdíl mezi rolí ve fantazijním filmu a dramatu?
Přístup je stejný, stále se jedná o hraní. Pokaždé jde o to, najít cestu, jak na sebe vzít jinou podobu a stát se součástí příběhu, který spoluvytváříte s ostatními. Co je na tom jiné a zábavné, je pro mě asi to, že se každý den převlékám do bláznivých kostýmů, a to pomáhá mé představivosti odletět do zcela jiného světa.

Co je na vaší čarodějnici strašidelného?
Sestrojí dokonale sofistikovaný komplot za jediným účelem, a to nebýt ošklivá. Její matka ji kdysi proklela a ona si nepřeje nic jiného, než aby ji milovaný Rapunzel miloval pro její krásu. To je takové ženské téma – všechny si myslíme, že když budeme krásné, budeme i milované. Problém však vězí v tom, že i když bude čarodějnice sebekrásnější, Rapunzelovu lásku jí to nezaručí. I tak se jí však dá dobře porozumět, každý totiž máme nějaká přání…

Málokdo ví, že jste studovala operní zpěv. Je zpívání něco, co vás táhne i k muzikálu, jako je tento?
Když mi bylo 13, operu jsem nesnášela. Snila jsem pouze o tom, být roztleskávačkou a mít kolem sebe kluky. Líbila se mi Barbra Streisand, také The Beatles a Bob Dylan. Ale zpívání obecně mě vždycky bavilo. Měla jsem pěkný, vysoce posazený hlas, ale to už dávno není pravda. S lety se stal mnohem hlubší.

Kdo vás vlastně ke zpěvu přivedl?
Tatínek byl pianista. Vlastně se původně živil jako obchodník, hudebníkem se stal až posléze. Skládal písně a několik jich také vydal. S kamarádem dokonce napsali muzikál. Hodně vtipný, plný balad o lásce. Já s ním zpívávala u klavíru. Moje maminka si kdysi přála stát se zpěvačkou. Doma nepřetržitě zpívala Coleho Portera a podobné věci.


Lišila se příprava na muzikál Čarovný les od Mamma Mia!?
Tentokrát jsem své děti ušetřila poslechu hlasových cvičení, která jsou pro přípravu na roli nezbytná. Už jsou velké a bydlí jinde, takže jsem je alespoň netýrala. Ale teď vážně, rozdíl mezi oběma muzikály spočívá především v náladě písní. Mamma Mia! je plná notoricky známých melodií, které každého hned strhnou. Oproti tomu je Čarovný les mnohem temnější příběh. Ale zpívání jsem si užila u obou stejně.

Během své kariéry jste hrála postavy tolika báječných žen. Máte snahu se s nimi někdy ztotožňovat?
Ano, vždy se snažím být jejich součástí hned několika různými způsoby. Hlavní cíl je najít jejich podstatu a pomoci divákům nahlédnout do jejich duše. Snažím se, aby je publikum poznalo až do morku kostí.

Odkud se ve vás bere schopnost vystihnout podstatu postav?
Mám za to, že zřejmě pramení již z mého dětství. Často jsem se cítila nepochopená a chtěla jsem lidem ukázat, kdo opravdu jsem. Cítila jsem se nejistá sebou i svým výkonem, což jsem překonávala pomocí herectví a odhalováním podstaty svých ženských hrdinek. Když mě mladší kolegyně žádají o radu ohledně herecké techniky a podobných věcí, vždy jim říkám, že by si měly v první řadě najít čas na poznání světa kolem nás. Radím jim, ať se vzdělávají ve všem kromě herectví, to je na hraní připraví nejlépe. To je cesta, kterou razím. Být zvídavá, zajímat se o lidské osudy…

Odrazovala jste své děti od herectví? (Meryl má s manželem Donem Gummerem, který je sochař, jednoho syna a tři dcery, z nichž dvě jsou herečky, pozn. redakce.)
Snažila jsem se, aby rozvíjely všechny své schopnosti. S manželem jsme si říkávali, že možná z některého z nich bude třeba molekulární biolog, jenomže zřejmě zafungovaly geny, a tak jsou z nich umělci (směje se). Říkávala jsem jim, ne tedy, že by nějak zvlášť poslouchaly, to stejné, co říkám začínajícím hercům. Je milion různých způsobů, jak přistupovat k umělecké profesi, a zábavní průmysl je hodně napínavý. Herectví existuje celá řada druhů, důležité je vybrat si ten správný směr a najít v něm cestu pro sebe.


Probíráte své role s dcerami?
Ani moc ne. Jen má nejmladší dcera docela těžce nesla, když mě viděla v roli Violet (žena bojující s rakovinou ve filmu Blízko od sebe, pozn. redakce). Poté, co to zhlédla, mi řekla: „Mami, byla jsi skvělá, ale všichni tě teď budou nenávidět!“ (Směje se.)

Poté, co se před několika lety vaše poslední dítě osamostatnilo, jste se s manželem přestěhovali do New Yorku. V čem to změnilo váš život?
Jakmile jsou děti z domu, hodně věcí se změní. Chvíli to trvá, než si člověk zvykne. Pak ale musíte přijít na to, jak zaplnit dny a užívat si společně trávený čas. Více se vídáte s přáteli, vymýšlíte aktivity, na které nebyl při péči o děti čas. Podařilo se nám tuto etapu využít k tomu, abychom se ještě více sblížili.

S oblibou říkáte, že vaším největším úspěchem je rodina. Jaký je to pocit pozorovat své – nyní již dospělé – děti, jak si vyšlapávají cestu životem?
V době, když postupně odcházely na vysokou, to bylo přímo srdcervoucí, protože jsem na ně silně napojená. Hraní může být velkou vášní, ale moje děti budou navždy tou největší radostí. Nejšťastnější jsem, když jsme všichni pohromadě a já je můžu rozmazlovat. Starosti mi dělá pouze to, že Mamie a Louisa mě následují v herecké kariéře a musí se potýkat se stejnou zátěží a zklamáním, kterým jsem si prošla i já.

Rozhovor vznikl pro OK! magazine.

Autor: Božena Vařilová a Vanda Horná / The Interview Feed