Johnny, zdá se, že žádné roli podivína neodoláte, je to tak?
Takřka od narození jsem se cítil jako vyděděnec. Nikdy jsem nezapadl, zejména na střední škole, kde si mě spolužáci dost vychutnávali a vzpomínky na učitele nejsou o moc lepší. Výstředními postavami jsem byl vždycky přitahován. To jsou charaktery, které herce prostě přímo vybízejí k tomu, aby si s nimi pohrál. Můžu si dovolit být nápaditý a přijít s něčím, čím tu roli vyšperkuji. Naštěstí jsem v posledních letech pracoval s lidmi, kteří mi naslouchali a nebáli se mých šílených nápadů.

Je to tím, že je příjemnější vcítit se do role někoho tak nereálného?
Spíš nechci ukazovat své pravé já. Mnohem raději se za své postavy schovávám.

Vaše postavy se rády pouštějí do bláznivých dobrodružství, jaké jsou vaše vlastní eskapády?
(Směje se.) Ó ano. Tolik mě jich teď napadlo. Páni, mohl bych vám o nich hodiny vyprávět. Ale pak by nás všechny asi zavřeli. Mě jako aktéra a vás jako spoluviníka. V životě jsem dělal hrozné věci.

Poslední dobou jste se nechal slyšet, že byste rád seknul s hraním…
Asi bych měl skončit, ale nevím, co bych si sám se sebou počal. Mám problémy se jen tak flákat, a když nejsem něčím zaměstnaný, necítím se ve své kůži. Tím však rozhodně nepopírám, že by mě opuštění herecké scény lákalo. Alespoň bych mohl přestat žít jako uprchlík a plížit se do hotelu přes kuchyň. Maskovat se kloboukem, abych se mohl vůbec projít po ulici a nevyvolat davovou hysterii, ale dokud je po mně poptávka, asi neodejdu. Když si zrekapituluji, do kolika skvělých postav jsem byl jen za minulý rok obsazen, musím se sám sebe ptát, co víc bych si vlastně mohl přát…

Souhlasíte s tím, že jednou z nejúspěšnějších a nejvýstřednějších postav, které jste kdy hrál, byl kapitán Jack?
Toho prostě miluju. Převtělit se do něj byla jedna velká jízda. Moc dobře si pamatuji, jak byli manažeři studia Disney vyděšeni, když viděli první ukázky. Nevěděli, zda jsem se zbláznil, namazal pod obraz nebo se ze mě stal gay. To, co jsem předvedl jako Jack, se jim ani trochu nelíbilo (smích). Naštěstí se mi je nějakým zázrakem podařilo přesvědčit, aby mi uvěřili. Takové filmy dělám hlavně pro své děti a vzhledem k tomu, jak moc se postava Jacka zalíbila i divákům, mám pocit, že bych je zklamal, kdybych další díl odmítl (Johnny začíná v únoru natáčet již pátý díl Pirátů, pozn. redakce).

Zdá se, že umíte skvěle zachytit dětský pohled na svět…
Myslím, že je to jeden z darů, které mám nejenom jako člověk, ale i jako herec. Je pro mě velice přirozené vstoupit do dětského světa a nevinného způsobu myšlení. Věřím dětem mnohem víc než dospělým. Jejich pohled na svět je čistý. Není to žádná manipulace a zkreslování reality, jaké předvádíme my dospělí.

A není těžké udržet si ten nevinný pohled na svět po tom všem, čím jste si v životě prošel?
Myslím si, že člověk by si v sobě měl to malé dítě hýčkat co nejdéle.

Několikrát jste v minulosti zmínil, že během dospívání v Kentucky a pak na Floridě jste se cítil jako outsider. Pořád se vás ten pocit drží?
Ani nevím. Stále jsem velmi plachý a ostražitý… Za mlada jsem se cítil dost vykořeněný, ale mám štěstí. Vše se napravilo a já dostal příležitost vést dobrý život. V určitém momentu věci nabraly správný směr, až jsem se sám sebe ptal, co to se mnou doposud bylo. Když se teď ohlédnu, nerozumím tomu, s čím jsem tolik bojoval. Jakmile totiž člověk najde v životě svůj význam, ošklivé myšlenky zmizí.

Dá se říct, že drsné časy, které jste prožil se svými rodiči, vám jaksi zkreslily vnímání světa?
Myslím, že ano... Moji rodiče spolu hodně bojovali. Vždycky jsme žili v nějakém malém domku, kde to bylo pekelné. Na druhé straně se právě proto mezi mnou a sourozenci vytvořilo zvláštní pouto, které nám pomohlo, abychom to celé vůbec přežili. Snažím se na ty časy moc nevzpomínat, protože je to dost smutné a minulost stejně nejde změnit.

K rodinné pohodě asi moc nepřispělo ani to věčné stěhování...?
To rozhodně ne. Moje máma se pořád snažila najít pro nás nějaké lepší místo, a tak když zavelela, jeli jsme. To však nic nemění na tom, že je to velice silná žena a dala mi tu nejlepší radu, kterou jsem kdy dostal, a to abych se sebou nikdy nenechal zametat. Tím jsem se vždy řídil (smích).

Když jste vyrůstal, byla pro vás prý hodně důležitá hudba?
Hraní na kytaru byl způsob, jak trápení uniknout. Začal jsem hodně poslouchat Boba Dylana, soundtrack z filmu Poslední tango v Paříži, a tak… Co se hudby týče, měl na mě velký vliv můj starší bratr, který mě seznámil se spoustou skvělé muziky. I díky tomu se kytara stala mým nejlepším přítelem. Ponořil jsem se do učení akordů a skladeb oblíbených kapel. Kdybych se nestal hercem, byl bych rád muzikantem a hrál na kytaru za nocleh a stravu, cestoval a užíval si kočovný život. Takhle jsem se vlastně dostal i do L.A., ale pak se naše kapela rozpadla a naskytla se příležitost k herectví. Od toho momentu můj život nabral zcela nový směr.

Zdá se, že nyní vztahem s Amber Heard začínáte další životní etapu. Co vás na Amber tak moc zaujalo, že jste se dokonce rozhodl si ji vzít?
Jak plynou dny, roky a člověk stárne, začíná být moudřejší. Alespoň v to doufám. Lépe se v životě orientujete, a když najednou někoho potkáte… Je vlastně zajímavé uvědomit si, že se nacházíte v bodě, kdy je možné věnovat celé své já jedné jediné osobě. Amber je fakt úžasná holka a jsem s ní moc šťastný.

Co se vám na ní nejvíc líbí?
Poznali jsme se během natáčení Rumového deníku a od první chvíle, kdy jsme spolu promluvili, jsem byl zaskočen tím, jak chytrá vlastně je. Je to silná a brilantní žena, což je smrtelně nebezpečná kombinace. Navíc má výborný vkus na hudbu. Má ráda staré bluesové bardy stejně jako country. Jejímu kouzlu nešlo uniknout.