Adéla Gondíková: Bývala jsem oplácaná puťka | Pro ženy | Blesk.cz

Adéla Gondíková: Bývala jsem oplácaná puťka

2. března 2015 | 06:00

Povídat si s Adélou Gondíkovou je radost. Je stejně veselá, vtipná a bezprostřední jako na televizních obrazovkách a vy po chvíli nabudete pocitu, že se spolu znáte roky.

Vás už národ zná hlavně jako nerozlučnou dvojici s bráchou Daliborem. Jak jste se vůbec dali profesně dohromady?
To pochází ještě z rozhlasu na Frekvenci 1, kde jsme oba kdysi pracovali. Já jsem četla zprávy, on pouštěl hudbu a pořád mě tam rozesmíval. A režisérovi se to líbilo a napadlo ho z nás udělat dvojici, protože se prý dobře doplňujeme. Jmenovali jsme se tenkrát Gondíx family.


Jste pořád spolu, nelezete si za ty roky s bráchou na nervy?
Nelezeme, protože se ve skutečnosti vidíme hrozně málo. Ono to tak nevypadá, ale spíš si telefonujeme, než že bychom spolu trávili tolik času.


Klape vám to, ale jak jste se snášeli v dětství?
Klasicky. Občas jsme se měli rádi, někdy se rvali... Žili jsme v Sokolově, všechny rodiny kolem tam vypadaly stejně jako ta naše – starší chlapeček, mladší holčička, jako kdyby nás někdo vyráběl na zakázku. Lítali jsme venku v různých partách. O tři roky starší brácha pak šel na konzervatoř, ale mě to v tu dobu ani nenapadlo. Byla jsem taková zakřiknutá a nenápadná holka.


Hrál u vás někdo v rodině divadlo?
Profesionálně nikdo nehrál, jen táta chodil k ochotníkům a brával mě občas na zkoušky. A já jsem si tam potom ty role zkoušela někde za sloupem a přišlo mi, že to vlastně není nic těžkého.


A kdy jste se rozhodla následovat bráchu?
To se stalo díky vlasům. Měla jsem vždycky rovné a máma mě pořád stříhala, abych je měla husté. A když jsem si je pak nechala trochu narůst, místo rovných se objevily kudrnaté lokny. A s těmi vlasy se mi asi změnilo i něco v krvi a já najednou zatoužila stát se herečkou. Bylo to tak v osmé třídě. Styděla jsem se to ale ve škole říct, protože jsem byla taková puťka a bála jsem se, že by se mi smáli. Když mě vzali na konzervatoř, změnil se mi celý život. Rozjela jsem se za bráchou na internát do Prahy, kde na mě měl dávat pozor, ale to se mu moc nepovedlo. Od patnácti bez rodičů v Praze, to byl jeden velký mejdan. Taky jsem kvůli tomu školu úplně nedokončila. Nezbyl čas odevzdat závěrečnou diplomovou práci:)) Ale maturitu mám, nebojte se. 

Vzala jste si nejmladšího syna z hereckého klanu Brousků, máte s ním dceru Nelu. Bylo inspirativní se ocitnout v takové rodině?

Já jsem si nejdřív vybrala tchána s tchyní a potom teprve manžela. Znala jsem je totiž mnohem dřív. A bylo mi mezi nimi moc dobře. I když jsme se s mužem rozešli, stýkám se se všemi dál. Nelinka jezdí za babičkou... Žádná zášť ani hořkost mezi námi není.


Jaké sama na sobě oceňujete vlastnosti?
Ježiš, já bych se celá úplně předělala, kdyby to šlo. Musím přemýšlet – tak asi to, že se snažím neřešit věci s horkou hlavou, emotivně. Vyhýbám se nekompromisním závěrům a ostrým soudům.

Málokdo si celý život dokáže udržet tak štíhlou postavu jako vy. Svěříte nám své know-how?
V šestnácti jsem byla pěkně oplácaná, měla zadek, stehna a komplexy. Do dvaceti jsem se svých kil sice zbavila, ale celý život vidím sama sebe jako tu tehdejší baculku. Takže často cvičím. Chodím na powerplate, kde je cvičení daleko účinnější, protože svaly posilujete maximálně do hloubky. Po půlhodině je člověk zrychtovaný jako po maratonu. Hlavní mou zásadou je nejíst po páté večer. I když se vrátím v noci z divadla hladová jako vlk, nic si nedám. Ráno mám pak krásně ploché bříško.

Umíte vůbec vařit?
Ne, to moje parketa skutečně není. Dcera má ve škole teplý oběd, večer už dostane něco studeného, českou klasiku pak má u babičky. Když vařím, tak rýži nebo těstoviny na různé způsoby. Pořád dokola, a když nevím, zavolám Daliborovi a ten mi poradí. Je mistr kuchař zdravé výživy, takže ví, co s avokádem, pohankou, bulgurem a vším tímhle zdravým. Učím se od něho.


Nedá mi to, abych se nezeptala na váš současný vztah s Jiřím Langmajerem. Jak jste se vůbec seznámili?
My se v téhle branži všichni známe, takže jsme se vlastně neseznámili.


Čím vás tedy najednou tak okouzlil?
Omlouvám se, ale já o soukromí mluvím strašně nerada. Když jsem četla rozhovor, kde se žena jeden den rozplývá nad svým miláčkem, druhý den popisuje partnerskou krizi a třetí den se už fotí s někým jiným, tak mi to vždy přišlo směšné a mé nátuře na hony vzdálené. Nedělala jsem to s žádným ze svých partnerů ani s manželem. Snad mi to lidi odpustí a někteří z nich i pochopí.

Více si můžete přečíst v dnešním tištěném vydání Blesku pro ženy.

Autor: Simona Škodáková