2°C
Pro mě osobně je Nora Fridrichová (37) tak trochu superžena. V loňském roce si prošla vztahovou krizí se sportovním komentátorem Robertem Zárubou (47) a úspěšně ji zažehnala. V ten samý rok stihla počít dítě, v těhotenství vypadá skvěle, a to i když nosí rovnátka. Tvrdí, že si první porod užila a hned po tom druhém se chystá sportovat. Je to zkrátka žena, kterou stojí za to se inspirovat.
Je to několik měsíců, co jste s partnerem zažili krizi ve vztahu a úspěšně jste ji překonali. Co byste poradila párům ve stejné situaci?
Nic. V partnerské krizi není moc dobré naslouchat radám druhých. A že těch rad bylo. Za důležité považuji zjistit jen to, jestli je ve vztahu pořád láska. Pokud ano, má jeho pokračování smysl a stojí za to zkusit to znovu. Když tam ale není, je to trápení pro všechny, včetně dětí. Jsem ráda, že náš případ byl ten první.
Co je pro vás kromě lásky důležité pro spokojený partnerský vztah?
No, nic světoborného neřeknu. Důležitý je respekt a pochopení na obou stranách, tedy kromě té lásky.
Ne nebyl, protože početí se naplánovat nedá. Ale těší nás, že to vyšlo zrovna takto, tříletý odstup mezi dětmi je ideální. Starší dítě už je trochu samostatné, ale s tím mladším si ještě bude hrát. Aspoň to říkají zkušenější matky.
Diance nejsou ani tři roky, a už chodí do školky, jak snáší odluku od vás?
Velmi dobře. Do školky šla, protože se nám na ni zdála zralá. Její adaptace byla pozvolná, doslova po hodinách. Je společenská, mezi děti zapadla a po dvou týdnech se jí ze školky ani nechtělo. To mně je někdy smutno, když vidím, jak tetu čapne za ruku a jde do herny.
Jak školku snášíte vy, když jste nikdy předtím dceru nenechala hlídat nikým cizím?
Už dobře, protože vím, že jsme školku dobře vybrali. To mi přijde důležité, zvlášť teď, když obcházím státní školky, protože brzy půjdeme k zápisu. Diana zatím chodí do školky soukromé, je tam méně dětí a teta se jim hodně věnuje. Za vše mluví třeba to, že u Dianky objevila hudební nadání, hraje jí na klavír a dcera zkouší klávesy po ní. Za to jsem jí vděčná. Já hrát neumím.
Zdá se, že dceru vedete správným směrem, přesto o sobě jako o matce pochybujete. Proč?
To proto, že jsem od přírody pochybovačný člověk. Často si výchovou nejsem jistá, a tak si dokola musím opakovat, že výčitkami si stejně nepomůžu. Snad platí, že správný směr se pozná podle toho, jak hodně je dítě šťastné. To Diana je. Nebo aspoň doufám.
Vychováváte dceru po vzoru svých rodičů, nebo jdete vlastní cestou?
Jestli se nechávám inspirovat vlastní výchovou, těžko říct. Podvědomě možná, ale je fakt, že zatímco já sama jsem byla prý samostatné dítě, tak já spoustu věcí za dceru dělám. Vím, že tím ničemu moc nepomáhám, ale nepochybně se to změní s příchodem miminka. Holka to bude muset vzít do vlastních rukou a jsem na ni zvědavá.
Mně i Robertovi by stačilo, kdyby z ní vyrostl slušný člověk. Víme oba, že úkol je to hlavně pro nás.
Vy sama jste jedináček, trpěla jste v dětství absencí sourozence? Je to důvod, proč jste nechtěla, aby dcera byla jedináček?
Dianka má bráchu Viktora od táty, ale jinak to já sama jsem nechtěla mít jen jedno dítě. První těhotenství mi šlo k duhu, porod mě vyloženě bavil, to opravdu nepřeháním, tak proč to nezkusit znovu?! Navíc si myslím, že větší rodina je pro život jednoznačně výhoda. Mluvím z vlastní zkušenosti, jsem z tak malé rodiny, že menší snad už být ani nemůže. Přijde mi to škoda.
Jméno pro druhé miminko si necháváte pro sebe, dceři jste ale dala stejně netypické jméno, jako máte vy. A to i přesto, že jste s Norou ve škole trpěla. Už vám výjimečná jména nevadí?
Rozlišuji mezi jmény neobvyklými a afektovanými. Neobvyklá mám ráda, protože se dobře pamatují, ale ta afektovaná cosi prozrazují o samotných rodičích, a to není dobře, protože o ně vůbec nemá jít. Já sama jsem své jméno v dětství nenáviděla. V 80. letech, v posledních letech komunismu, měla společnost tendenci moc nevybočovat z řady. A já jako dítě měla pocit, že už tím jménem vyčuhuji, na to si dobře vzpomínám. Styděla jsem se za něj! Až pak někdy kolem dvacítky jsem Noru vzala na milost.
V pořadu 168 hodin často ukazujete záběry, které se dotyčným politikům nemusí zamlouvat. Máte stanovenou nějakou hranici, kam byste už nezašla?
Ano. Nerada bych někomu ublížila a snad jsem to, tedy doufám, nikdy neudělala. Jinak ale každý politik před kamerou za své chování zodpovídá sám a s kritikou má počítat. Už před 70 lety rakouský filozof Karl Popper napsal, že zesměšňování politiků je pro demokratickou společnost ozdravné a naprosto žádoucí. Platí to dodnes.
Nejsem, protože politici nejsou lepší ani horší než my. I když po vstupu do politiky přijímají často určitý mustr chování, včetně slovníku. Funkce s člověkem zamává snadno, ale stejně pak i odchod z politiky. Někdy politické konce bývají opravdu hořké, když pak třeba exposlanci nemohou najít práci.
Co vám v poslední době přišlo jako nejúsměvnější politická perla?
Je to vždycky pár jmen dokola, to se za ty roky nezměnilo. V politice bývá vždy jen skupinka excentrických jedinců, u kterých jde člověk na jistotu. Když to řeknu hodně cynicky, tak největší sázka na jistotu je slabší osobnost v příliš vysoké funkci. To jsou hotové sklizně! Jmenovat ale nechci.
Pryč od politiky. Vy jste v Londýně studovala lidská práva, jak myslíte, že na tom jsme s diskriminací žen?
Češky nesedí ušlápnuté v koutě nebo alespoň se tak podle mě necítí. Ale o to víc nechápu, proč nás víc není v politice a ve veřejném životě vůbec, protože od toho se odvíjí zbytek. Vnímám jako nespravedlivé v průměru nižší platy u žen, a tím pádem i jejich důchody. Vadí mi, že stát chabě podporuje kratší úvazky pro ženy na mateřské, a dost se mi nelíbí nízká vymahatelnost alimentů od těch, kdo se tváří jako nezaměstnaní, aby nemuseli přispět na své dítě. Vlastně vůbec smekám před samoživitelkami, protože musí být nesmírně těžké na to zůstat sama. Nevím, jak bych obstála já.
Když mluvíme o lidských právech, ve světě se razí trend, kdy se děti nesmějí ani plácnout po zadku. Jaký na to máte názor?
Ano, teď se o tom hodně mluví kvůli dětem odebraným českým rodičům v zahraničí. Jsem spíš proti tělesným trestům, ovšem s tím, že plácnutí po zadku někdy spolehlivě vyřeší situaci. Nemluvím o řezání dětí, abychom si rozuměli. Prostě – co neublížilo mě, neublíží ani mé dceři.
To moc ne, já ani sportu nerozumím. S Robertem se sice někdy radím, to je pravda, ale práci doma prožíváme podstatně méně než v práci. Řešíme spíš rodinný provoz.
Takže jste sportovním světem, jak se říká, nepolíbená?
Nerozumím jen sportovní teorii. Třeba o existenci Robertova oblíbeného sportu florbalu jsem se dozvěděla až od něj. Ale aktivní sportovkyně, to jsem! Už se nemůžu dočkat, jak po porodu zahájím novou běžeckou sezonu. I když jen zlehka, s kojením se musí opatrně. Ale brusle bych ráda vytáhla hned po šestinedělí, stejně jako posledně.
Už chápu, proč vypadáte tak skvěle. Kromě sportu – jak o sebe pečujete?
Asi jako každá žena běžného provozu. Několikrát týdně sport, jednou měsíčně kadeřník a kosmetika. Občas i něco nad tento rámec, ale to už je spíš svátek.
Nedávno jste si pořídila rovnátka, za což vám chci vyseknout poklonu, že jste do toho v dospělosti šla, co vás k tomu vedlo?
Po porodu jsem dospěla k názoru, že mi prospějí. Moje zubařka sice tak kategorická nebyla, ale dnes mi dává za pravdu. Zuby vypadají mnohem líp! Už jsem skoro ve finále, ještě před druhým porodem půjdou dolů. Robert mi nedávno říkal, že už si mě bez nich skoro nepamatuje, takže po roce a půl to nebude změna jen pro mě.
Styděla jste se s nimi jít do společnosti?
Proč se za ně stydět? I když jsou rovnátka zdravotní pomůcka, dnes už je ortodoncie tak daleko, že jako by drátky v ústech skoro nebyly. A všimla jsem si, že lidé rovnátka často na internetu hledají právě v souvislosti se mnou. Čili pokud jsem jejich promotérem, tak je mi velkou ctí a nosím je hrdě!
