Chtěla jste v životě dělat něco jiného nebo jste vždycky směřovala tímhle směrem?
Moje maminka pracovala v tomhle oboru odjakživa, takže se u nás nemluvilo o ničem jiném. Se sestrou jsme dělaly spoustu podobných věcí a maminka nás k tomu tak přirozeně vedla. Já jsem nejdřív prodávala v konfekci, než se privatizovalo Timo a maminka nás povolala, že už je čas. Sestra šla rovnou ze školy, takže nás ani nenapadlo, že by se něco mohlo dělat jinak.

Jak daleko sahá vaše rodinná tradice práce se spodním prádlem?
Maminka je vyučená krejčová, dělala u Adama v Praze. Od doby, kdy se narodila moje sestra, pak pracovala v Triole, což byla firma, která šla za revoluce do privatizace a maminka, ještě s několika dalšími, se vrhla do tohoto projektu. Postupně všechny ostatní vlastníky vyplácela, až tam zbyla sama. Nakonec to přepsala celé na nás, protože ono to bylo mnohdy mnohem víc starostí než radostí a bylo to dost náročné. Maminka nás tedy začala jen supervizovat, a teď už spolupracujeme jen se sestrou.

Jaký máte mezi sebou vztah?
Máme skvělý vztah, jinak by to snad ani nešlo, musíme spolu pořád něco řešit a samozřejmě sledujeme společné zájmy, takže jsme se naučily navzájem se respektovat.

Když jste vyrůstaly, tak jste se někdy hádaly?
My jsme šest let od sebe, takže jsme se ani nějak neměly čas hádat. Vodila jsem ji do školky, a když jsem potom začala chodit na mejdany, tak ona musela poslouchat a být doma. Potom jsem v šestnácti odešla do školy a ona zůstala sama. Vídaly jsme se jen občas, takže hádky nebyly na programu dne.

Kam jste šla studovat?
Z Litoměřic, kde jsem se narodila, jsem šla studovat do Prahy. Sestra potom přijela studovat tu stejnou školu. Jelikož se někdo musel začít starat o fabriku, odstěhovala se sestra zpět do Litoměřic, ale já jsem zůstala v Praze, hrozně to tu miluju.

Nelákalo vás vycestovat do ciziny?
Chvíli jsme měly se sestrou možnost pracovat v Itálii v hotelu, a to byla velká zkušenost, jen to nemělo souvislost s naší branží. Na delší dobu jsme vycestovat nemohly, protože jsme se musely starat o firmu. Ale měly jsme to štěstí, že můžeme spolupracovat se zahraničním trhem a vyvážíme do Německa nebo do Ruska. Naši lidé umí totiž opravdu dobře šít.

Máte takovou tu profesionální deformaci, že první, na co se díváte, jsou ženská prsa?
Přiznávám, že to dělám, ale moje sestra je v tom ještě mnohem horší. Já obdivuju na ženách i pěkné oblečení, miluju módu. Sestra se na to na všechno dívá z té konstruktivní stránky. Ona je to totiž hrozná věda, podprsenka se skládá ze spousty různých kousků, a pokud jen trochu nějaké napasují, tak vám nebude sedět. Sestra je v tom ale vážně dobrá, ona tohle prostě umí. Ale je fakt, že je to hrozné, jak se pořád dívám ženským na prsa. Vy se tomu smějete, ale ono je to jako prokletí. Mám spoustu kamarádek, a když spolu někam vyrazíme, nebo jdeme cvičit, do sauny a podobně, tak já se snažím mlčet, ale nakonec jim to stejně musím říct. Ony už na to samozřejmě čekají a mají to rády, ale já si připadám už trochu jako uchylák.

Já bych to brala hned, jsem nadšená, když mi dokáže prodavačka v obchodě poradit, jakou podprsenku mám nosit!
Spousta žen si neuvědomuje, že nejdůležitější součástí oděvu, je právě spodní prádlo, protože určuje, jak vynikne to, co máme na něm. Mrzí mě, že v Čechách nemáme ještě dostatečně tuhle výchovu. Takové Italky nebo Francouzky jsou typické tím, že jsou spodním prádlem doslova posedlé. Ty mají víc podprsenek než párů bot. Přemýšlejí, co si vezmou na den a co večer, a do postele se normálně oblékají. Myslím si, že naše ženy, se tím, že na sebe v tomhle ohledu nedbají, hrozně okrádají.

Chodí prádlo nakupovat pro ženy hodně mužů?
To je největší radost, když přijde muž. Je vidět, že když vybírá, tak přemýšlí i o té erotice a většinou se nedívají na cenu a kupují vše, co se jim líbí. Ženy váhají a hodnotí a přemýšlí.

Potřebují muži radit s velikostmi a mírami?
Většinou přesně vědí a poradit v tomhle ohledu nepotřebují. Je na nich vidět, že to prádlo rádi kupují, že si vybírají i pro sebe.

Vždycky mi přišlo, že se muži bojí kupovat ženám spodní prádlo, že neodhadnou velikost, a tak se do toho raději nepouští, vy tedy nemáte ten dojem?
Myslím si, že určitě takových mužů existuje spousta, ale pokud si muž troufne, koupit své partnerce spodní prádlo, je to pro mě takový důkaz spřízněnosti ve všech ohledech. Mám spoustu kamarádek, které tvrdí, že když potkali muže, který jim kupoval spodní prádlo, byl to ten pravý.

Jenže jak chceme najít muže, který pro nás kupuje spodní prádlo, když mnohdy my samy to nesnášíme?
Já považuji za dost důležité, když prodavačka, přijde za ženou, která si zkouší spodní prádlo do kabinky a vysvětlí jí, co jí sedí, jak s ramínky, který tvar by jí doporučila.


Kolik žen pustí prodavačku k sobě do kabinky, myslím, že jsou v tomhle ohledu dost stydlivé ne?
A to je právě špatně, mají komplexy a je tu spousta žen, které nemají rády svoje tělo a to je už od začátku chyba. Pokud se nemá žena ráda, jak potom může vyzařovat to fluidum a sebevědomí a podávat výkony?

Vždyť v Čechách máme tak krásné ženy, čím si myslíte, že to je, že si jich tolik nevěří?
U nás žena pracuje od nevidím do nevidím, pak přiběhne domů a musí se postarat o rodinu a na to, aby o sebe pečovala, nemá čas. To se pak samozřejmě odráží v tom, jak na sebe nahlíží. Každá žena, by si na sebe měla vždycky najít aspoň kousek času, aby si došla ke kadeřníkovi, koupila si něco pěkného na sebe. Mně kolikrát přijdou do obchodu ženy a já se nestačím divit, co mají na sobě, to je katastrofa. To prádlo! Spousta žen si myslí, že když to není vidět, že to není důležité a nechce se jim za to utrácet peníze. Tohle smýšlení bych chtěla změnit. Kéž by si každá žena vyzkoušela obléknout do pěkného prádla, aby zjistila, jak prokoukne!