Když slavili osm křížků kolegové, tak to Jiráskové divné nepřišlo. „Byli v divadle dávno přede mnou, tak jsem to tak nevnímala. Nadšená tou číslovkou tedy rozhodně nejsem. A prožívám i další zklamání. Jsem čím dál tím menší. Měla bych být proto osazována do rolí mladých princezen. A ono ne,“ žertuje herečka. Její fanoušci jí při osobním setkání často překvapeně říkají, že mysleli, že je mnohem vyšší. Je to dáno tím, že herečka Jiřina Jirásková působí navzdory malému vzrůstu velkým dojmem. Blesk s herečkou prošel osm uplynulých dekád, aby zjistil, jak a kam se její život ubíral.

1. dekáda, léta třicátá
Měla jsem šťastné dětství, rodiče byli láskyplní a plnili mi většinu mých přání. Jen jednou mě zklamali, ale pamatuju si to dodnes. Moc jsem si přála šlapací autíčko a dostala jsem místo něj kočárek. To, že jsem ho nedostala, byla největší bolest prvních deseti let mého života.

2. dekáda, léta čtyřicátá
Tato etapa už tak šťastná nebyla. Rodiče se rozvedli a já kvůli tomu skončila na jistou dobu v penzionátu u voršilek v Kutné Hoře. Pak jsem v 15 letech udělala zkoušky na konzervatoř, byla jsem ve třídě nejmladší, ostatní už měli maturitu. Zabývala jsem se výhradně tím, zda budu mít na to, abych hrála divadlo.

3. dekáda, léta padesátá
Na mužské jsem moc nebyla. Na romantické hrdinky jsem neměla postavu ani naturel. Chytla jsem se šťastné náhody a hrála kluky. Taky jsem se vdala za kolegu Jiřího Pleskota (†75), ale po dvou letech jsme se rozvedli. Bylo to z mé viny, ale žalovat na sebe nebudu. Přáteli jsme zůstali až do jeho odchodu z tohoto světa.

4. dekáda, léta šedesátá
To byla má nejšťastnější léta. Dostávala jsem velké role v divadle a vedle toho jsem šla z filmu do filmu. Potkala jsem se se Zdeňkem Podskalským (†70). Měli jsme úžasný vztah. Po roce 68 jsem dostala zaracha. Třináct let jsem nesměla na kameru.

5. dekáda, léta sedmdesátá
Měla jsem zákaz hrát nejen v televizi a ve filmu, ale i v rozhlase, mohla jsem působit jen v divadle. Tam mi naštěstí přáli. A skvělý Zdeněk Podskalský mi uměl svou přítomností vynahradit všechna příkoří té doby, která se na mně opravdu vyřádila.

6. dekáda, léta osmdesátá
Zúčastnila jsem se konkurzu na ředitele pražského Divadla na Vinohradech. Pak jsem deset let ředitelovala. Bylo to krásné období. Přivedla jsem do divadla například Janu Hlaváčovou, Simonu Postlerovou, Zlatu Adamovskou a Jana Šťastného, což byly, myslím, dobré kaufy.

7. dekáda, léta devadesátá
Odešel režisér Jaroslav Dudek (†68). Držel dlouhá léta vysokou laťku a osobnost jeho formátu chybí ve vinohradském divadle dodnes. Vrátila jsem se z postu ředitelky na jeviště a měla strach, jak mě soubor přijme. Byli úžasní. Pak mě potkaly nejhorší ztráty mého života. Odešel Zdeněk Podskalský, Jiří Pleskot a moje maminka (†98). Zůstala jsem úplně opuštěná.

8. dekáda, 3. tisíciletí
To období poznamenalo hlavně mé pokažené zdraví. Klepu ale na dřevo, že stále ještě můžu pracovat. Hraní mě drží nad vodou. Očekávám, že se to jednou změní a pak to bude těžké. Já si totiž život bez hraní představit neumím. Moc rolí stoletých babiček sice neexistuje, ale protože jsem se nějak zmenšila, mohla bych se znovu vrátit k těm dětským a chlapeckým rolím.