Nevypadáte, že jste čerstvě po rozchodu. Jak snadno se vyrovnáváte s problémy?
Kdybych byla ve vztahu šťastná a spokojená, zůstala bych v něm. Jenže pokud se naše cesty, názory nebo životní styl rozcházejí, je lepší se rozejít. Na světě jsme proto, abychom byli šťastní. Život nám nabízí všechno, co chceme, tak proč setrvávat v něčem, co nás nedělá šťastnými?

Co vás teď naplňuje štěstím?
Věnuji se konečně sama sobě. Vím, že to zní a na papíře vypadá divně, protože jsme zvyklí to považovat za sobeckost. Naučila jsem se, že sebeláska a sebeúcta musí vycházet z nás. Pokud jsem já nešťastná, jak můžu udělat šťastným někoho jiného?

Jste matka, svou dceru vychováváte sama. Zvládáte to i finančně?
Mého exmanžela hledají po celém světě. Je to úplně zbytečné, i tak nic nedostaneme. O svou dceru se musím postarat sama. Nebylo by pro ni dobré, kdyby vyrůstala jako svědek jeho výstupů a trpěla, jakého má otce.

Není vám líto, že celá ta léta se o Danielu nikdy nezajímal?
Ne, vůbec. Nemám již směrem k němu žádné pocity. Byla to náročná životní zkouška. Stálo mě hodně sil, než jsem mu odpustila. Když odešel, zůstala jsem sama s malým dítětem v náručí a bez koruny. Bylo to bolestné. Ale i tak to bylo to nejlepší řešení. Danielka potřebovala jít svou cestou a jsem ráda, že ho nezažila.

Opravdu se na něj neptá?
Máme spolu krásný vztah, prožíváme společně vše, dobré i špatné. Vždycky jsem jí všechno vysvětlila, pokud jsem procházela různými zkouškami, nebo když jsem něco nezvládla a křičela. Nikdy jsem ji nepodceňovala, vždycky jsem ji brala jako svého partnera, mluvily jsme spolu o tom, co každá z nás cítí.

Je pro ni snadné být vaší dcerou?
To nevím. Je můj anděl. Je velmi vyspělá a mnohdy mě ona držela nad vodou, jakoby jsme měly vyměněné úkoly. Dcera a máma jsou pro mě nejsilnější pilíře života.

Na Slovensku vás teď v říjnu mohli čtenáři potkat na Andělském festivalu, kde jste měla svůj workshop. Věnujete se alternativnímu způsobu života a léčby?
S dcerou si každý den vykládáme andělské karty a meditujeme. Již delší dobu mám různé zdravotní problémy, snažila jsem se zdravě žít a stravovat. Pořád to nebylo ono. Navštívila jsem detoxikační centrum a dala jsem si udělat speciální test podle doktora Jonáše. Dozvěděla jsem se, co není v mém organismu v pořádku, a napravuji to. Všechny problémy má na svědomí dlouhodobý stres.

Znamená to, že váš život nabral esoterický směr?
Začala jsem už před dvěma lety. Nevím, jestli to přišlo věkem, ale stalo se to, když jsem jela na ozdravný pobyt do Indie. Viděla jsem, v jaké skromnosti tam lidé žijí, a jsou šťastní. Mnozí z nás místo toho, aby poděkovali za to, co máme, si neustále jen ztěžujeme. Dospěla jsem k jistým myšlenkám, které můj život mění a zkvalitňují. Lidé se mohou divit, o čem to mluvím, ale po celý dosavadní život jsem měla své duchovní průvodce, kteří mi byli obrovskou oporou.

Nebojíte se, že vás někdo obviní z toho, že chcete být jen zajímavá?
Ne, pokud jsem přesvědčena o tom, co říkám, tak to lidé musí cítit. Oči prozrazují vše. Pokud to někdo chápe jinak, je to jeho problém. Každý den se setkávám s lidmi, ale zatím mi nikdo nic takového neřekl. Jistě, jsou i tací, co řeknou - ty se máš, ty jsi Christová! To se pak jen usměju ...

Proč?
Nejsem tady na to, abych někoho přesvědčovala o tom, jaká byla moje cesta. Jestli jsem všechno dostala, nebo jsem si musela úspěch tvrdě vydřít. Každý to vidí jinak.

Za Christovou vidí automaticky jen úspěch a peníze?
Nevím ... Proces pochybování o sobě a hledání síly je neuvěřitelná věc a je za ním hodně práce. Je jedno, jestli se to přihodí známému člověku, nebo někomu, kdo žije na samotě. Jednoduše je jedno, kdo jsi, pokud máš víru, že to dokážeš, pokud chceš něco ve svém životě změnit, tak to udělej. Není to vůbec o slávě. Sláva vás může dostat na dno, když ji nezvládnete.

Odtrhne od reality?
To se mi, chválabohu, nikdy nestalo.

Co je na slávě nejhorší?
To, že vás všichni znají. Cokoli řeknete nebo uděláte, všichni to řeší a hodnotí, dělají uzávěry. Často na základě útržků nebo i nesprávných informací. Když něco řeší obyčejný člověk, neprobírají to pak další lidé při ranní kávě. Je to těžká zkouška. Neočekávám, že mě všichni budou milovat. To je nereálné.

Jaká jste, když za sebou zavřete dveře svého bytu?
Lidé mě vůbec neznají. Jsem úplně jiný člověk, než mě vykreslovali po celé ty roky. Brali mě vždycky jen přes fyzičko, přes krásu. Prý jsem extravagantní, ale to není pravda. Lidi na mne vždy něco dráždilo.

Působíte sebevědomě. Nikdy jste o sobě nepochybovala?
Když jsem byla zakomplexovaná, vypadala jsem nejlépe, ale tehdy jsem měla se sebou největší problémy. Ale k něčemu to bylo dobré. Když jsem přibírala nebo měla zdravotní problémy, právě tehdy jsem objevila svou podstatu v něčem úplně jiném. Dnes mě už nikdo neplácne po zadku a neřekne vulgární, dvojsmyslnou poznámku. To se mi dříve stávalo pravidelně. Jen proto, že jsem byla misska, všichni si automaticky mysleli, že si to mohou dovolit. Moje cesta nebyla lehká, ale jsem velmi šťastná, že jsem na sobě začala pracovat.

Má tato vaše práce na sobě i konkrétní cíl?
Určitě ano. Mám v sobě hodně lásky, kterou chci rozdávat. Chci lidem, a zejména ženám, rozdávat pocit jistoty. Chci jim pomoci, aby lépe vypadaly. Někdo může namítat, že je to povrchní, ale pokud žena dobře vypadá, tak se i lépe cítí. Naše setkání nejsou jen o kosmetických přípravcích. Mluvíme spolu o životě, poslouchám jejich příběhy.

Nebylo by přirozenější dávat lásku nějakému muži? Není vám líto, že vám vztahy nevycházejí?
Odpovím jinak. Všichni počítají, kolik let jsou ve vztahu. Pokud si spočítám svá léta, vyjde mi číslo třináct. Neprožila jsem je sice s jedním mužem, ale odžila jsem si je. Věřím, že přitahuji svá zrcadla. To, co se mi na těch mužích nejvíc nelíbilo, bylo to, co jsem měla sama na sobě změnit. Když si budu vážit sama sebe takovou, jaká jsem, netrápit se zbytečnostmi nebo kily navíc, přijde i partner. Takový, jakého chci. To, že mi vztahy dosud nevyšly, byla cesta, která mě měla něco naučit. Zažila jsem i pěkné věci, každý z mužů ve mně něco zanechal.

Nemáte vysoké nároky? Věříte, že najdete toho pravého?
Vím, že už je na cestě. Já opravdu věřím, že každý máme svou polovinu, kterou si přitáhneme. Zamilovat se můžete kdekoliv a kdykoliv. být na to připraven, zbavit se všech komplexů. Dokud to tak není, nemůžete přitáhnout nic dobrého. Člověk může dostat všechno, po čem touží.
Od devatenácti let se věnujete charitě. Bývalé missky, modelky nebo ženy politiků to dělají, ale ne u všech má člověk pocit, že to dělají upřímně.
I kdyby to bylo jen klišé, ačkoli by to dělaly každá jen půl roku, i tak někomu pomohou. Nejsem soudce. Je spousta lidí, kteří potřebují pomoc. Pokud to někdo dělá z vypočítavosti, vrátí se mu to. Rovnováha ve světě je spravedlivá a čestná. Kdybychom všechno nechali na ni ani soudy bychom nepotřebovali. Když jsem byla toto léto týden v onkologickém táboře v Štúrovu s dětmi, přišla ke mně matka nemocného chlapečka. Řekla mi, že její syn se nikdy nikde necítil tak dobře jako v tomto táboře. Právě pro takové okamžiky stojí za to dělat charitu.

Dělá to, že pomáháte jiným, dobře i vaší duši?
I já sama se tam čistím. Uvědomuji si a vidím, že někteří lidé to fakt nemají lehké. Onkotábor se konal již potřetí, byl to můj obrovský sen, abychom něco takového udělali. Velmi mi pomáhá můj dobrý přítel Otík Moravčík.

Je těžší získat si důvěru dárců, nebo peníze?
Jedno podmiňuje druhé. Když není důvěra, nejsou ani peníze. Není to snadné. Kdokoliv si může usmyslet, že chce pomáhat, ale vyžaduje to hodně obíhání po úřadech. Když jsem začínala, pracovala jsem s telefonním seznamem. Obtelefonovávala jsem firmy, někteří se mi vysmáli, jiný to zaujalo a chtěli vědět víc. Někdo dal tisíc korun, někdo padesát tisíc. Konečně jsme mohli koupit drahý přístroj. Byla za tím každodenní tvrdá práce. Trvalo roky, než jsem něco vybudovala. Dělám to z lásky, bez nároku na honorář, charita je pro mě posláním.

Pomáhat se dá různými způsoby. Jak to děláte vy?
Zkoušeli jsme různé formy - golfové turnaje, aukce uměleckých děl. Teď děláme Růžovou noc. Růžovou proto, protože je to barva lásky a klidu. Chodí tam lidé, kteří nás podporují. Není to žádný nákladný a drahý raut, který by platily jiní sponzoři. Každý si zaplatí za vstupenku i za občerstvení. Na onkologii děláme happy terapii, jsem s dětmi dvakrát do týdne. Při osobních setkáních a kreativní práci si vytváříme drobné dílka. Dáváme dětem dobrý pocit. Pokud rodič vidí, že dítě je i navzdory nemoci šťastné, je i jemu snadněji.

Dozráli Slováci na to, aby podporovali charitu?
Pracuji s lidmi, ročně potkávám tisíce nových tváří, a proto mohu říci, že náš národ je úžasný. Jsme dobří lidé a máme obrovské srdce, jen je třeba vědět a jít na to tím správným způsobem.

Charitu dělají a podporují zejména dobře situovaní lidé. Jste bohatá?
Mám, co potřebuji. Peníze ještě nikdy nikoho neučinily skutečně šťastným, nedokážou dát ani pravou svobodu. Zvelebuji zejména své duchovní bohatství.

Kde se vidíte o deset let?
Člověk musí vždy vědět, kam směřuje. Toto měli komunisté dobře "změklé" :-). Dlouhodobé plánování je dobré. Pokud víme, co je náš cíl a sen, tak si můžeme naplánovat krok po kroku jeho splnění. Kdo neví, co chce, ten se životem jen tak motá, cítí se zmatený. Mám cíle, které chci dosáhnout v práci, v Mary Kay, plány v charitě, a velmi důležité i další cesty mého duchovního rozvoje. Chci na sobě pracovat a rozdávat lidem radost, učit je, aby se každý z nich měl rád. Pokud se člověk osvobodí a začne důvěřovat proudu řeky života, která ho nese, přijde všechno ostatní. Každý musí začít od sebe.

Zdroj: Život.sk