Láska k synovi a druhému manželovi způsobila, že dnes má hormonů štěstí opět o něco víc. "Jedna fáze života pro mě skončila, druhá začala," usmívá se a pro jistotu ještě třikrát zaklepe na dřevo.

Letos rozdala vaše nadace  nemocnicím peníze a přístroje za více než pět milionů korun. Tomu se říká úspěch...
Víte, já bych byla nejraději, kdyby ani jediná koruna, kterou se nám podaří nasbírat, již nebyla nutná a rodily se pouze zdravé děti. Bohužel realita je jiná. Proto si nechci připouštět, jak moc jsme dokázali pomoci, protože v tom momentě, kdybych si to připouštět začala, bych musela zůstat nafoukaná. A to já nechci. Nechci polevit, protože stále je co dělat.

Auš Svobodová: Kvůli manželovi se vylepší i botoxem!

Je to zřejmě práce na plný úvazek...
Ježíšmarjá, určitě... Nedávno jsme spustili v Čechách novou kampaň, teď rozjíždíme aktivity i na Slovensku. Transplantační jednotka, která je v Bratislavě, potřebuje rekonstrukci. My jsme se zavázali, že se na to pokusíme sehnat peníze. Seznam dětí čekajících na transplantaci je totiž stále velmi dlouhý. Proto dost času trávím ve vlaku nebo v autě na dálnici D1. A když mám volno, jsem se svým synem nebo u manžela v nábytkářské firmě. Práce mám dost, ale na druhé straně si při ní pročistím hlavu.

Všimla jsem si, že na akce Kapky naděje s vámi chodí i syn...
Nedávno jsme představovali novou mediální kampaň, v rámci níž měly děti povolenou polštářovou bitvu. To se Jakubovi moc líbilo. Hlavně, ta kampaň se jmenuje Aby mohly děti zlobit, takže Jakub mohl řádit, aniž byl pokárán (smích).

Chodívá s vámi i na návštěvy nemocnic?
Určitě. Naposledy jsme byli spolu v Jablonci.

Jak to vnímá?
Ještě to úplně nechápe. Hlavně se mě ptá, jestli mu tam něco neudělají, zda mu nebudou brát krev nebo něco jiného. Vnímá, že kolem jsou nemocné děti, kterým pomáháme. Myslí si, že tak je to normální.

Poté, co jste ztratila dcerku, nejste při výchově Jakuba o něco opatrnější?
Myslíte ustrašenější? Ano, hlavně když byl ještě miminko. Po té zkušenosti... no, byla jsem bdělá a pořád jsem. Ale tím, jak roste, už možná o něco méně. I když úplně se toho strachu nezbavím. Například když s ním jdu po ulici, chci, aby mě držel za levou ruku, aby nebyl blízko k autům.

Ví o své sestřičce Klárce?
Ne, zatím ne, ale chci mu to říct, nejspíš než nastoupí do školy. Nedávno jsme spolu koukali na film o chlapci, který se léčil na leukémii, a já jsem si myslela, že je to vzácná chvíle, když mu to řeknu. Lehl si ke mně do postele a tehdy jsem si uvědomila, že mu tím ještě nechci zatěžovat a motat hlavu. Je mi líto, že se ho Klára nedožila, dnes by z ní již byla patnáctiletá slečna.

Kdy onemocněla?
Asi když jí byly čtyři roky. Dostala chřipku. Tehdy lékaři zjistili, že má zvětšená játra a ledviny, a udělali jí krevní testy. Když nám oznámili diagnózu, napadlo mě tehdy jediné slovo - smrt. Ačkoliv dnes je šance na záchranu leukemických pacientů vyšší. Úspěšnost léčby se pohybuje kolem 70 procent. V té době to však bylo jiné. Klára se léčila v motolské nemocnici asi dva roky. Za ten čas jsem měla příležitost zjistit, co lékaři, pacienti a jejich rodiče potřebují. Nejen co se týče vybavení, ale i psychosociální péče. Proto když jsem po Klářině smrti s pomocí Karla nadaci zakládala, jako první jsme pomohli transplantační jednotce, kde se naše dcera léčila. Ale udělala bych to, i kdyby přežila.

Františka: Pozor na to. Depka není deprese!

Ani po smrti dcery vám osud příliš štěstí nenadělil...
V minulém životě jsem musela být věru strašné 'zlobidlo', ale nelituji ničeho, co a jak jsem v životě udělala. Ačkoli to, co se lidem stane za rok, mně se stane za týden. Už jsem i přemýšlela nad tím, že bych napsala sarkastickou knížku. Důležité pro mě bylo uvědomit si, že jsem neměla žádnou vinu na tom, co se stalo. Nemohu za to, že mi onemocněla dcera, i když měla špatný genetický řetězec, ale za to může moje tělo, ne moje hlava. To, že se mi zabil manžel, bylo jeho svobodné rozhodnutí. Mohla za to deprese, já jsem k tomu nepřispěla. Stalo by se to tak či tak, Karel jen využil chvilky, kdy jsem nebyla doma. Deprese je nejen psychická, ale v pokročilém stádiu i fyzická bolest. Tehdy si člověk pomůže z tohoto světa. Když jsem si to všechno uvědomila, musela jsem se odrazit ode dna a žít dál. Ale pravda je, že první měsíce jsem nebyla schopna vstát z rohu sedačky, měla jsem padesát kilo a bez přestání jsem se klepala. Když mi ani ne rok po Karlově smrti zemřel otec, neměla jsem už ani kapacitu slz, abych se z toho všeho vyplakala. Hodně lidí se mě ptá, jak jsem to pak zvládla. Říkám, že mám možná víc energie a pozitivní síly, než ostatní lidé. Pomohli mi i kamarádi, se kterými jsem o všem mluvila, nebo jsem jezdila sama v autě po dálnici. A asi jako každé ženě, i mně vyplavuje endorfiny láska (úsměv). Proto jsem ráda, že jsem našla Patrika. Je sice mladší než já, ale za tři roky, co jsme spolu, vedle mě zestárl. Alespoň psychicky (smích).

Jak jste se seznámili?
Byla jsem si od něj půjčit židle. Po Karlově smrti jsem si pronajala nezařízený dům. V té době jsem nebyla v nejjednodušší situaci, ale dnes, když se na to zpětně dívám, mělo to své kouzlo. Například jsem na pár měsíců i s Kubou odjela do Řecka, kde jsem pracovala v kuchyni. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu a tady v Česku se to nedalo. Vrátili jsme se a tři měsíce nato se ke mně Patrik nastěhoval. Hodně lidí mi vyčítalo, že jsem smutek držela velmi krátce. I moje máma. Ta měla ještě dlouho na piedestalu pouze Karla. Já jsem však potřebovala lásku a jít dál. Mého prvního manžela mi už nic nevrátí, a kdybych jen vzpomínala, asi bych se utýrala. Karel byl také takový, proto jsme si rozuměli. Vždyť my jsme spolu začali žít ani ne rok po smrti jeho manželky, která zemřela na rakovinu. Potřeboval se vymluvit. Není na tom nic špatného.

Je jednodušší žít s 'neumělcem'?
Genialita byla u Karla nástavbou jeho osobnosti, ale byl to normální chlap se vším všudy. Akorát byl přehnaně pořádkumilovný. Chodil a kontroloval prach. Ale neporovnávala bych to. Pomohlo mi, že jsem si přečetla knihu o mužském šovinismu od Josefa Hausmanna, který píše, že partnerský život nemá smysl, protože chlapi lezou po horách, jdou na pivo, hrají karty a čas tráví mnohem raději s jinými chlapy než se svou ženou. Já si však myslím, že když se muž naučí se svou ženou dělat společné věci, pak je s ní rád. Měla jsem to tak v prvním manželství. Ačkoli mezi námi byl věkový rozdíl, s Karlem jsme mohli společně vykrást banku, byli jsme jako Bonnie a Clyde. S Patrikem je to podobné. Hlavně mě těší, že Patrik je pro Jakuba dobrým otcem, a přestože je mi třicet devět, chtěli bychom ještě rozšířit naši rodinu.

Vendula Svobodová: Nemohu otěhotnět...

Jakub má ale nevlastní sourozence. Zesnulý Karel měl s první manželkou syna Petra Svobodu a dceru Janu...
Nejsme v kontaktu. Petr mi přes televizi vyčítal, že k němu Jakuba nepouštím, ale on mě o to nikdy nepožádal. Takhle na mě zaútočil víckrát. Snažila jsem se ho pochopit, nikdy jsem proti němu neřekla křivé slovo. Vždyť on jako dítě přišel o matku, později i o otce. Říkala jsem si, že ho trápí tak velká bolest, že neví, co dělá. Ale on to přesně věděl. Já jsem v té chvíli nemohla být natolik pragmatická, abych prohledávala věci a kalkulovala s majetkem. Dokonce tvrdil, že psychická onemocnění neexistují. Jeho partnerka Lucie se přitom sama pokusila o sebevraždu.

A Jakub?
Jak říkám, nechci mu motat hlavu, na vysvětlování máme čas. Zatím chodí do školky, hraje na klavír. Učitelka ho chválí, že se umí trefit do kláves. Ale to jen tehdy, když se soustředí. Když ne, spadne pod klavír (smích).

Že by druhý hudební génius v rodině?
Nevím, nechci ho nutit, sám si vybere, co mu bude milé. Ještě chodí na tenis a na angličtinu. Je velmi šikovný, ve školce se nudí, protože ho nebaví hry, které děti běžně hrají. Raději sbírá brouky a podle atlasu je porovnává, na zahradě pěstuje salát, rajčata a heřmánek, povídá si se mnou o vesmíru. Je to divný kluk. Nedivím se, že si s ním ve školce nevědí rady (smích).

Zdroj: Život.sk