2°C
Četla jsem, že si každé ráno dáte "zdravotního" panáka slivovice...
Teď už ne, protože na silnicích slídí stále více policistů. (smích)
Ani před koncertem?
Ne, tento rituál dodržuji pouze tehdy, když ráno nemusím nikam vstávat.
Během vašeho vystoupení na jevišti panuje dobrá nálada. Kolik času se skupinou trávíte?
Naštěstí hodně. Což znamená, že je o 4TET zájem a zatím nic nenasvědčuje tomu, že bychom se chtěli rozpadnout.
Jak jste se našli?
Oslovil jsem aranžéra, dirigenta a zpěváka Jiřího Škorpíka. Ten následně vybral Dušana Kollára a Dušan zase přivedl Davida Uličníka. Hned na první zkoušce nám bylo jasné, že na tomto obsazení se nic měnit nebude. Každý máme rozdílnou barvu hlasu a ono se to krásně propojí. Mně se vícehlasný zpěv velmi líbí. Už jako dítě jsem zpíval v dětském sboru a později jsem do svých písní angažoval více hlasů.
Na jevišti se často převlékáte...
To patří ke scénáři našeho vystoupení. Máme návrhářku Máriu Markovou, která nám vymýšlí kostýmy, a s ní spolupracuje akademický malíř Jan Bouška, který na ně vytváří originální obrazy. Hodiny s nimi konzultujeme kostýmy, ale oni dokáží odhadnout, co se ke komu hodí.
Dali se snadno přemluvit k tomu extravagantnějšímu stylu?
Ze začátku to bylo komplikovanější (smích). Ale myslím, že za těch pár let, co spolu vystupujeme, je Marienka svou prací přesvědčila, že ji umí dělat dobře a kvalitně.
Říká se, že jste velký perfekcionista ...
Osobně si nemyslím, že jsem až takový perfekcionista, jak to lidé zdůrazňují. Moje profese mě hrozně baví a to, co jsem si vždy vymyslel, jsem chtěl dělat co nejpoctivěji. Ale že by to bylo až tak perfektní, si nemyslím.
Jste přísný na druhé?
Nevím, jestli jsem přísný. Já si prostě vybírám lidi, o kterých si myslím, že jsou šikovní. Snažil jsem se dotahovat věci do konce, možná jsem se někdy i rozhněval, ale bez toho to nejde. Například nesnáším, když je někdo nedochvilný.
Takže vy chodíte včas?
Nyní už tak o hodinu dřív. Čím jsem starší, tím méně se chci někam honit. A pokud jede člověk vlastním autem, musí počítat s tím, že se může někde zaseknout. Pro mě je stres chodit někam, „tak akorát“.
Mnoho muzikantů a umělců však ručičky na hodinkách netlačí.
Samozřejmě, znám takové (smích). Ale s takovým přístupem by měli u mě smůlu.
Společně se skupinou zpíváte i mnoho vašich písní.
Tím, že jsem zpěvák, jsem chtěl mít vlastní repertoár, spolupracoval jsem se Zdeňkem Borovcem, který mi napsal spoustu textů. Jsem rád, že se mu mohu za ty roky práce na mém repertoáru zavděčit. Byl velmi moudrý a psal krásné věci.
A přece jednu vaši píseň Bžá-pšá, kterou napsal, označili čeští redaktoři hudebního časopisu za jednu z nejpodivnějších skladeb v historii.
Nejsem si jistý, zda se tito redaktoři nad textem zamysleli.
O čem je?
O porevolučním podnikatelském šílenství, když na dosažení úspěchu bylo třeba zdolat různé překážky a být velmi, velmi pilný.
Jako zpěváka vás publikum registrovalo od roku 1976, když jste vystoupil na festivalu Grand Prix v Paříži. Kdy jste však začal tancovat a kdo vás dovedl ke stepu?
V začátcích kariéry jsem obdivoval tanečníka Freda Astaira. Byly o něm napsány různé články, ale nejvíce mě zajímaly jeho filmy a chtěl jsem je všechny vidět, dozvědět se, jak je dělal a jak se na ně připravoval.
Mým úplně prvním učitelem byl však můj bratr Míla, který mi nejprve vysvětloval, jak se vlastně na jevišti pohybovat. Bylo to v období, kdy jsem odložil baskytaru a nevěděl jsem, co mám dělat s tělem. Šlo to velmi pomalu a měl jsem pocit, že jsem pohybově neschopný. Pomohly mi i hodiny tance u Františka Novotného, který mě dovedl ke stepu.
Tanci se věnuje i vaše dcera...
Dávám jí volnou ruku, ať dělá, co ji baví a co jí bude dělat radost. Rozhodla se, že se bude věnovat baletu. To je náročná disciplína. Vystudovat je však jedna věc, ale jsem zvědavý, jaký bude její další postup a jaké možnosti ji potkají. Doufám, že štěstí jí bude na životní a pracovní pouti přát. Ačkoli to bude možná trošku bolestivé. Ale o tom je balet jako takový. Není to sranda. Pokud to vydrží, má můj obdiv.
Myslíte si, že vkus na módu je dědičný? Jaký šatník má ona?
Nevím, zda se dědí, ale je to možné. Obléká se tak, jak se dá očekávat od dcery modelky Kateřiny Kornové a zpěváka Jiřího Korna - neodpovím vám, ať čtenáři trochu rozvinou vlastní fantazii.
S Kateřinou máte i syna, který je autista. Ale i tyto děti mají kus nadání. Objevili jste u Filipa talent?
Zatím ne. Ale dokáže například jezdit na kole nebo plavat, což jiní autisté nedokáží. A hrajeme spolu bowling.
Vy jste mistr v kulečníku, ten spolu nehrajete?
Ten ne, vyžaduje příliš mnoho soustředění a Filip je spíše roztržitější. Bowling je sport, který dělá hluk, a on radostí hází rukama a vymýšlí si nové způsoby házení koulí.
O čem sníte?
Už nesním. Mě ani nic nenapadá... Těch snů je méně, než když mi bylo sedmnáct.
Vozíte se v maserati, máte vlastní voňavku a pojmenovali podle vás i alkoholický nápoj. Nepřemýšlel jste o tom, že byste měl třeba vlastní módní značku?
To by mohla dělat pouze naše kostymérka a já bych to podpořil. Je to však velmi náročné a je třeba s tím začít mnohem dříve. V tomto si myslím, že mi už ujel vlak, co si budeme povídat. To by byla dnes velká investice otevřít dílnu a platit lidi. Přestože myšlenka tu byla, ale neuskutečnila se. Pochopte mě. Také si chci odpočinout a sportovat. Tak jako toto léto.
Kde jste byli na dovolené?
Každý rok asi tak na čtrnáct dnů jezdíme s dětmi za sportem, hrajeme tenis, jezdíme na kole, plaveme a hrajeme golf. V tom však nejsem až tak zdatný.
Lépe vám to jde s tágem...
S tágem je to hlavně jednodušší, protože jsem se kulečníku věnoval více než golfu. To člověk nezapomene, i když ta jistota se ztratí, když netrénujete.
Mluvíte v minulém čase.
Teď už hraji kulečník málo, protože nám zavřeli hernu, kam jsem chodil. Ale můj kamarád, kterého jsem k němu přivedl já, se stal prezidentem kulečníkového svazu a slíbil, že jednu hernu otevře. Náhodou však propadl i golfu, ale kulečník ještě stíhá. Proto doufám, že to nevzdá.
Loni jste oslavil šedesátku, působíte stále svěže a mladší než vaši vrstevníci. Jak se vám daří jít s dobou?
Jako každý v mém věku. Snažím se hrdě kráčet a neohýbat hřbet. Ne vždy se to však daří.
