Když si chcete pochutnat na dobrém jídle a nebude to italské, kam sáhnete?
Nejbližší je mi maďarská kuchyně a pak také německá, jejich pečené koleno, to je lahůdka.

Takže doma „česky“ nevaříte?
Přiznám se, že moc ne. Připravujeme většinu jídel italských, ale pár oblíbených samozřejmě mám. Když už jím něco českého, nechám si to zpravidla uvařit, sám se do toho moc nepouštím. Mám například rád pečenou kachnu, to je taková klasika.

Mnoho jste se prý naučil od své babičky. Předala vám nějaký rodinný recept, třeba na rajčatový základ, bez kterého se italská kuchyně neobejde?
Hodně toho znám od obou babiček, jedna byla kuchařka, druhá zase prodávala ovoce a zeleninu a uměla například vynikající rizoto s černou sépií. Co se rajčatového základu týká, každý má svůj oblíbený, někdo ho dělá z kulatých rajčat, jiný ze šišatých... Takové recepty se dědí po generace a neprozrazují se.

Na podzim chystáte nový kulinární pořad, prozradíte nám o něm něco?
Připravujeme seriál zaměřený na celosvětovou kuchyni. Vše se bude odehrávat v Praze, hosty pořadů budou zástupci jednotlivých zemí, kteří se tu na nějakou dobu nebo nastálo usadili.

Sledují vaše pořady příbuzní v Itálii?
Ano, maminka každý týden zapíná počítač a dívá se. Je také skvělá kuchařka.

Takže rodinná tradice...
Měl jsem štěstí, že jsem se narodil na místě, kde se dobře jedlo.

Chtěl jste být vždy kuchař, nebo bylo ve hře i něco jiného?
Když jsem byl malý a žil ještě můj děda, říkával mi, že jednou budu mít restauraci. Bylo mi asi sedm nebo osm let. Pak umřel, jeho restaurace, která byla pár metrů od moře, se prodala a mně strašně chyběla. Znovu jsem to pocítil hodně tady v Čechách, začala mi chybět Itálie na talíři. V tu chvíli se mi vracela jeho slova, měl nakonec pravdu. Před dvanácti lety jsem opravdu v Praze restauraci otevřel.

Když máte na Itálii tak hezké vzpomínky, neuvažoval jste o tom, že se vrátíte a otevřete tam znovu restauraci?
Přiznám se, že byly dny, kdy jsem skutečně uvažoval o tom, že bych se vrátil zpátky. Uvidíme, jak to bude v budoucnu. Každopádně mi moc chybí moře. Teď je ještě brzy na nějaké rozhodnutí, ale není to pro mě uzavřená věc.

Dalo by se říct, že jste se stal slavným ze dne na den. Nemáte někdy pocit, že už je toho přece jen moc?
Strašně, byl to pro mě šok. Zpočátku legrace, jen takové vaření pro kamarády a pak najednou všechno přišlo nějak rychle. Dnes už jde o rozjetý vlak, ze kterého nejde vystoupit, ale rozhodně nelituji.

Proč myslíte, že teď nastal ve všem, co se týká jídla, takový boom?
Už byl čas, začalo to někdy před pěti lety s Klukama v akci a následovaly další pořady. Lidi okamžitě zareagovali, začali se zajímat o nové suroviny, přemýšlet nad tím, co vlastně jedí. Podle okamžitých ohlasů bylo vidět, že změna je na místě.

Sledujete konkurenční pořady, je mezi vámi, „televizními“ kuchaři, nějaká rivalita?
Přiznám se, že je moc nesleduji, bohužel není čas. Rivalita mezi námi rozhodně žádná není, například se Zdeňkem Pohlreichem se znám velmi dobře.

Proč jsou tvářemi všech takových pořadů muži, když doma vaří většinou ženy?
Jsou i nějaké pořady s kuchařkami, ale pravda je, že velmi málo. Nevím, jaký je pravý důvod, ale možná na ženy působí atraktivně, když muž vaří, a sledují opravdu jeho práci. Pokud je to obráceně, muži by spíš koukali na ženu než na to, co dělá.

Italové si rychle uvaří a pak dlouze stolují. U nás je to naopak. Trávíme spoustu času přípravou, rychle se najíme, a ještě nás vychovávali k tomu, že se u jídla nemluví…
V tomhle máte proti ostatním zemím dost velké rezervy. Jíte opravdu v chvatu a často za doprovodu televize. Další chybou je, že vaříte většinou jen jedno velké jídlo. Toho se pak samozřejmě sní víc, jste přejedení a tělu chybějí potřebné vitaminy, chutě nejsou ukojené a pak vás nečekaně přepadnou. Strava musí být vyvážená a jídlo by mělo být zážitek.

Můžete posoudit z ohlasů diváků na pořad, zda se naše stravovací návyky mění k lepšímu?
To je jedna z věcí, která mě velmi potěšila a nečekal jsem ji. Jdu po ulici a lidé mě zastavují a říkají: „My doma vaříme podle vás.“ To je příjemné, v takových chvílích se cítím velmi dobře, protože vidím, že moje práce má smysl.

Kdybyste měl pět minut, strašný hlad a byl odkázaný jen sám na sebe, co byste si připravil k jídlu?
Musel bych vydržet. Pět minut je zoufale málo... Kdybych dostal o pět minut víc, něco bych ukuchtil. V restauraci bych sáhl po něčem hotovém, ale na přípravu je to málo, musel bych zůstat o hladu.

Na svých internetových stránkách máte uvedený citát Láska prochází žaludkem. Dostala vás manželka na nějaké dobré jídlo?
Bylo to spíš naopak.

Říkáte také svému synovi, že bude kuchařem?
Ne, v žádném případě nic takového. Rozhodne se sám, čím bude. Všichni musíme mít možnost vlastní volby.

Přemýšlel jste v devadesátých letech, když jste se octl v Praze, co u nás vlastně budete dělat?
Vůbec ne, bylo mi devatenáct a utíkal jsem před vojnou, netušil jsem, co mě tu čeká. Začínal jsem prodejem oblečení, u toho jsem vlastně zůstal částečně dodnes. Můj táta tu otevřel restauraci v roce 1994 a já v té době už začal dost vařit doma, pro přátele a nakonec to k tomu nějak dospělo. Žádný záměr, žádné plány.

Vedle restaurace máte i obchod s italskými potravinami. Proč jste ho otevřel? Nemohl jste u nás sehnat potřebné suroviny k vaření?
Ne, nic takového, s vařením v restauraci ani v televizním pořadu to nijak nesouviselo, spíš klukovský sen. Pamatuji si, jak jsem byl malý a máma mi odpoledne občas dala drobné a já si běžel pro oblíbené pochoutky. Koupil jsem si nějaké pečivo, mortadelu, šunku, tyhle dobroty mi prostě chyběly. Taková malá svačinka, kterou když teď mám, tak jí někdy sním až moc.

Co nakupujete naopak v Čechách?
Podporuji farmářské trhy a chtěl bych, aby jich tu bylo mnohem více, většinu surovin tedy nakupuji tam. Pomalu se tradice trhů vrací, ale je to stále ještě velmi málo. Něco si samozřejmě stále musím nechat dovážet, ale pokud je to možné, snažím se využívat místní zdroje.

Někde jsem četla, že pro Italy platí, pokud není něco vyřízené do čtrnácti dnů, přestává to existovat. Jak se vám v Čechách obchoduje?
Spolupracuji s Čechy i Italy a můžu potvrdit, že byrokracie je u nás mnohem větší. Tady máte někdy pocit, že vyřizování některých záležitostí trvá nekonečně dlouho, ale věřte, že jinde to může být i horší.

U nás myslíte u vás v Itálii, nebo tady v Čechách? Jste víc Ital, nebo Čech?
Samozřejmě u nás v Itálii. Cítím se pořád Italem, a to se nikdy nezmění. Bez ohledu na to, že tu žiji rád, mám tu rodinu i byznys.