Eva Hudečková (61): Manželství si užívám už 33 let | Pro ženy | Blesk.cz

Eva Hudečková (61): Manželství si užívám už 33 let

31. července 2010 | 14:15

Vypadá úžasně. A to přitom loni oslavila neuvěřitelnou šedesátku. V televizi hrála většinou panovačné a tvrdé ženy. Ve skutečnosti je ale milá a optimistická. Navíc o svém manželovi, slavném houslistovi, mluví i po letech s láskou.

Kde jste se mužem poznali?

Byl už světově proslulý houslista, kluk opředený pověstmi. On mě vůbec neznal, i když jsem v té době bývala na obrazovce dost často. Hudečkovi totiž neměli televizi. Poznali jsme se při natáčení filmu. V jedné scéně jsme se měli potkat a tzv. si "padnout do oka". Ani ve snu by mě nenapadlo, že to tak dopadne i ve skutečnosti.

Čekala jsem hvězdu, ze slávy rozmařilou a zpychlou, ale opak byl pravdou. Václav mě okouzlil prostotou a laskavostí. Přitahovala nás jakási tajemná důvěra. Chodili jsme na procházky po Praze, neustále jsme si telefonovali, dokázali jsme spolu mluvit hodiny. No, pak slovo dalo slovo a plácli jsme si, že spolu budeme pořád. Zjistili jsme, že spolu krásně ladíme.

Po jak dlouhé době jste se vzali?

Za půl roku. Z toho byl Václav ještě dva měsíce pryč. Nám se prostě zdálo, že se známe odjakživa.

Nikdy jste nelitovala?

V životě jsem o svém muži nezapochybovala. Ani na vteřinu. Když to bylo mezi námi těžké, on byl nemocný, nebo jsem musela hodně pracovat na scénáři a byli jsme ve spojení jen přes telefon, ještě víc mě to k němu přitáhlo. Těžší okamžiky nás prostě semkly. Když pro vás někdo něco znamená, jde všechno ostatní stranou.

Žárlila jste na něj někdy?

Když někoho milujete, je žárlivost naprosto přirozená vlastnost. Dokud se to tedy nezvrtne do nějakých patologických projevů. Je v pořádku trochu žárlit, svědčí to o tom, že máte někoho ráda, že si uvědomujete jeho cenu. Žárlivost by ve vztahu měla být. Když mi někdo řekne, že tenhle pocit vůbec nezná, je mi to podezřelé.

Jste si s mužem povahově podobní, nebo jste spíš jako voda a oheň?

Nemáme rozpory, sdílíme na většinu věcí stejný názor, mohli bychom za sebe dokončovat věty. V něčem jsme si tak podobní, že si připadám jako ten druhý z Blíženců, které má můj muž ve znamení. Ale je také fakt, že já jsem vizionář a on je praktik, pokoří i nejsložitější elektronický přístroj, zatímco já ovládám počítač jen jako psací stroj. On rád mluví a já ráda mlčím, občas je jeden v dur a druhý v mol, ale vždycky se nějak sladíme.

Co na něm obdivujete?

Je opravdový chlap, solidní a nebojácný. Už jako kluk měl v sobě jistotu a pevnost, ke které se mnozí muži nedopracují za celý život.

Prozraďte recept na dobré manželství bez skandálů.

Kdybych měla recept, poslala bych ho přes internet do světa, aby se lidé našli a byli spolu šťastní. Prostě se máme rádi a děláme všechno pro to, abychom se ve vztahu oba cítili dobře. Fandíme si, pomáháme, vycházíme si vstříc. Připadá mi to jednoduché a samozřejmé.

Dovedete se vůbec pohádat?
Nehádáme se, nemáme na to čas, a hlavně nás to nebaví. Řešíme věci po dobrém, nepotrpíme si na hněv. A pokud některý z nás ztratí nervy a vypění, má na to osm vteřin a dost! Začneme totiž nahlas odpočítávat. Vztek nás pak hned přejde. Zkuste to. Je to psina.

Ani žádná tichá domácnost u vás nikdy nebyla?
To jsme nezažili. Ani hodinu jsme tzv. nemluvili. Někdy je třeba jeden z nás nervózní, štěkne a druhý se zamračí, ale pak zase zabírá ten můj trik s odpočítáváním. To nás oba rozesměje.

K úplnému štěstí vám chyběly asi jen děti. Jak jste se vyrovnala s tím, že nepřišly?

Život každému dává a každému bere. Jsem vděčná za všechno, čeho se mi dostalo, a netrápím se kvůli tomu, co nemám. Nejsme přece na světě jenom proto, abychom měli děti. To by po mnohých rodičích zůstala špatná bilance.

Takže se alespoň věnujete mladým houslistům?
Ano, staráme se o talentované mladé muzikanty. Každý rok o prázdninách probíhá v Luhačovicích Akademie, která jim má usnadnit cestu k důstojné kariéře, pomoci finančně, nabídnout příležitost k uplatnění. Loni jsme založili festival, velkým přínosem je spolupráce s televizí Noe, která dává prostor nadaným dětem a krásné hudbě.

Vy sama vážné hudbě rozumíte?

Jsem zvyklá ji poslouchat odmalička, desky tiše praskaly jako dříví v kamnech a naším bytem zněl Beethoven, Dvořák, Čajkovskij, Smetana, Janáček… Fascinovalo mě to. Hrála jsem sedm let na piano a pár let na kytaru, zpívala jsem v Pražském dětském sboru. Krásná hudba je zázrak, který pochází od požehnaného člověka. Jednoho mám doma.

Máte se svým mužem stejný vkus?

To bych se neodvážila tvrdit, ale naslouchá mým názorům a bere je na vědomí. Někdy ho mile překvapím. Já miluji každou krásnou muziku. Mám ráda i velké jazzmany, Freddie Mercuryho, Edith Piaf, Beatles, Leonarda Cohena.

Co nejraději posloucháte v podání manžela?

Všechno. Má ohromný rejstřík, skvělou techniku. Hraje s ohromným nasazením a vášní, ctí božský řád Bacha, má vytříbený jemnocit pro Mozarta, dokáže vyjádřit křehkost i bujarost Vivaldiho. Je Čech každým coulem a jeho housle znějí opravdu jako hudba ze zemského ráje, když hraje Dvořáka, Fibicha nebo Janáčka.

Chodíte na jeho koncerty?

Když ho nedoprovází klavírista, tak se s ním na cesty vydávám, aby nejezdil stovky kilometrů sám. Užívám si prostředí divadel, jejich vůni. Ráda jsem v zákulisí a obcházím orchestřiště. Ale určitě u toho nesmutním po herectví.

Čím ho po úspěšném vystoupení odměníte?

Ráda vařím. Sice toho neumím moc, ale manžel je vděčný strávník, chutná mu všechno. Rád jí, tak mu to dopřávám. Vždyť denně vydává takovou spoustu energie.

Nedávno jste prohlásila, že je šedesátka bezvadný věk, proč si to myslíte?

Jak známo, se špatnou náladou se stárne velmi rychle. Takže jsem optimistická. Z toho důvodu dělám všechno pro to, abych se co nejvíc radovala. Pěstuju si v srdci lásku, v hlavě rozum a v duši mír.

Takhle optimistická jste odjakživa?

V hlubinách nějaké to jásavé nitro je. Na druhé straně vás to naučí život, když si ho nechcete nechat kazit zlými lidmi. V bbli je o nich napsaná výstižná věta: Setřesu jejich prach ze svých nohou a jdu dál…Odešla bych z jakékoli branže, od jakékoli kariéry, kdyby mi lidé kolem mě neměli co dát, nerozuměla bych si s nimi.

Obklopuji se jen těmi, kteří mají svoje kvality, nelžou, neslibují. Když jste mezi senzačními lidmi, odrazí se to na vaší práci i životě. Se závistivcem a pokrytcem to nemůže dobře dopadnout. Zničí vám práci i zdraví.

Ale před vráskami takhle snadno neutečete.

Vrásky, to jsou letokruhy mého života. Považuju si jich, ale když zůstanou skryté pod kůrou jako u stromů, nebudu se zlobit. A nemoci? Dělám, že se neznáme.

Krása pro vás není důležitá?

Pod pojmem krása si vybavím ušlechtilého, laskavého člověka. To je absolutní dokonalost neomezená věkem. Nadějné je, že kdo promarnil příležitost v mládí, má šanci se vylepšit na stará kolena. Potkávám takové borce a věřte, že to stojí za to.

Vážně ze stáří nemáte strach?

Stáří může být nejkrásnější období života. Znám tolik šťastných lidí, kteří jsou starší než já a je kolem nich světlo. Když vidím tu spoustu mladých, kteří se na sobě tak strašlivě podepisují a předurčují se k nešťastné budoucnosti, docela mě to děsí. Mládí je kouzelné, ale musí se ho kouzelně využít. Myslím si, že život je o něčem jiném než o věku.

Nic byste si nechtěla prožít znovu a jinak?

Nic bych nevracela. Dnes vidím, že všechno, co se v mém životě událo, i to nejhorší, mělo smysl. Neměnila bych. Mnohdy to, co člověk považuje za prohru, je v důsledku velkou posilou, možná i výhrou. Snad bych si jen přála, aby lidi, které jsem milovala, se mnou byli déle. Ale to jsem nemohla ovlivnit. Vše je tak, jak má být. Jsem za to vděčná a jsem šťastná.

Nelitujete ani toho, že jste od herectví odešla?

Nedala jsem stesku příležitost. Když jsem začala psát a vymýšlela si své hrdiny, v duchu jsem si předehrávala jejich jednání. Viděla jsem je jako na filmovém plátně. Pomáhalo mi to dotvořit podobu a charaktery, vybrušovat dialogy. Jako spisovatelka si užívám tvůrčí svobodu. Má to něco do sebe být svým pánem.

Co bylo důvodem, že jste přestala hrát?

Herectví je sázka do loterie, záleží na tom, jaký komu padne los. O hercově osudu rozhoduje mnoho faktorů a ne každý je přijatelný. Některé věci se skousnout nedají, pokud chcete zůstat při zdravém rozumu. Jsem nezávislý člověk, nedovolím, aby o mně rozhodovali lidé, jejichž způsoby se neslučují s mými.

Nikdy jsem nic nechtěla za každou cenu. Buď to půjde po dobrém, nebo jdu od toho. Život nabízí spoustu cest, záleží na nás, jaký si vybereme směr a s kým chceme jít.

Nezlákalo by vás k návratu ani pokračování Sanitky, o kterém se mluví?

O Sanitce se hodně mluví, ale celé je to zamlžené, snad ani není jasné, kdo to napsal a jak. Možná na to mají počítačový program, kdysi jsem to viděla v jednom katastrofickém filmu. Scénáře upadají, režiséři se chlubí, že jim stačí námět a že to na place nějak splácají. Zapomíná se, že scénář je nosnou konstrukcí filmu, na něm všechno stojí a padá.

Takhle pojatá dílka se zřítí po deseti minutách a zoufalí diváci se hrabou v troskách až do konce. To mě odrazuje od jakékoli spolupráce. Už za totality docházelo k trapným pochybením, papalášské móresy si vybíraly svou daň. Ze Sanitky byly vyhozené scény, ve kterých jsem měla oblečený svetr se šachovnicovým vzorem a cenzor usoudil, že jde o symbol kříže.

Co dodat? Rusové mají pádné přísloví Blb na blbci jede, blbost je popohání. Doba nedoba, platí to pořád. Jenom jezdci se změnili.

Vídáte se s někým z herců nebo se spolužáky z DAMU? Chodila jste do ročníku s Jiřím Lábusem, Kateřinou Macháčkovou…

Nedávno jsme měli ročníkové setkání a musím říct, že mě všichni nadchli. Holky vypadají krásně, snad se vůbec nezměnily. Kluci se taky ohromně drží, život jim občas přišlápl krk, ale nezdrtil je. Když jsme se v roce 1967 poznali, byli jsme přerostlé, snivé a nespoutané děti. Říkalo se o nás, že jsme skvělý ročník.

A dneska, po třiačtyřiceti letech? Skvělý archivek! Brzy po škole jsme se potkávali, byli jsme v úzkém kontaktu, ale dnes se vídáme spíše sporadicky. Ráda zajdu třeba do divadla za Tomášem Töpferem. Když jsem vstupovala do branže, byla jsem plná nadšení. Kdyby mi někdo řekl, že po dvaceti letech dobrovolně odejdu, řekla bych, že se zbláznil. Ale byla to nutná etapa, abych se dostala k psaní.

Kdy jste se do psaní pustila naplno?

Už v polovině osmdesátých let jsem začala psát scénáře, na prosby kolegyň, aby měly co hrát. Tenkrát byla nouze o ženské role, filmové plátno zabírali muži. Napsala jsem tři scénáře, studio Barrandov je připravovalo do výroby, ale přišla sametová revoluce, byl zrušený Státní film a z natáčení sešlo. Tak jsem si pořádně poplakala a začala psát svou první knížku, román Bezhlavá kobyla.

Ale spíš jste se zaměřila na pohádky...

Pohádky, to je nevyčerpatelný zdroj fantazie, učebnice charakteru. Jsou v nich zakódované životy našich předků, jejich myšlenky a touhy, strádání a naděje. Jsou dějinami prostých lidí, kteří po staletí nikomu nestáli za zmínku. Vyprávělo si je pokolení za pokolením, dokud je spisovatelé nevzali na milost a neuložili je do knížek jako vzácnou relikvii.

Podle románu O ztracené lásce jsem napsala scénář k devítidílnému televiznímu seriálu, který natočila a už několikrát odvysílala Česká televize. Jsem vděčná dramaturgyni Nadě Urbáškové, která si moji knihu sama koupila a oslovila mě. Nebýt jí, asi by se Ztracená láska vůbec nenatočila. Další moji pohádku Bratříček Golem zpracoval do pěti dílů Český rozhlas.

Nemáte nouzi o čtenáře? Přece jen dost dětí raději sedí u počítače…

Jsem za své čtenáře moc vděčná, rozumíme si, jsou to moji spojenci v názoru na svět, v odporu proti zlu. Dostávám od nich dopisy, kde mi píší, jak moje knihy proměnily jejich životy. Tak jsme propojení vzájemnou láskou. Co víc bych si mohla přát?

Dokážete se přinutit ke psaní, i když se vám třeba hodně nechce?

Když mě téma požírá, jsem velmi pracovitá. Vstávám za svítání a dělám pozdě do večera. Manžel mě musí vyhánět od stolu, abych šla alespoň na procházku. S pracovitostí problém nemám. Mám spíš potíž s koncentrací. Když vím, že mám během dne stihnout ještě spoustu jiných věcí, nemůžu se soustředit.

Navíc jsem člověk, který dává přednost rodině, manželovi, jsem s ním na cestách. Tam toho napíši málo. Ale zase se věnuji něčemu jinému, organizuji, starám se o manžela. Baví mě spousta věcí. Navíc když o něčem píši, musím si danou problematiku nastudovat. Nesnáším povrchnost. Už chápu, proč ve většině románů figuruje modelka a producent. Tady nemusí autor o postavě nic dopředu studovat. Já si na stará kolena ráda rozšiřuji obzory.

Jak odpočíváte?

S mužem chodíme na procházky, plaveme, pouštíme si na DVD filmy. Můžeme je vidět i víckrát, vracíme si oblíbené scény a tetelíme se blahem, jak jsou natočené a jak to ti mistři bravurně sehráli. Máme stejný vkus a nároky, užíváme si to s Almodóvarem, Tornatorem nebo Michalkovem. Kolikrát mi z toho mistrovství naskočí husí kůže.

Obdivuji třeba Meryl Streepovou. Pamatuji si, jak si do ní jednou na Oscarech dloubla herečka Anne Hathaway. A ona zareagovala přesně jako přísná šéfka z filmu Ďábel nosí Pradu. Pohledem ji snad zabila. A pak se hned rozesmála a vše hodila do vtipu. Tyhle proměny mě baví.

7 letních nej Evy Hudečkové

Letošní dovolená: "Pojedu k jižnímu moři.

Nejkrásnější místa na světě: "Černovice u Tábora a Toskánsko."

Nejoblíbenější letní jídlo a drink: "Ovoce. Hlavně musí být červené a sladké. V horku se ráda zchladím i vodou ze studánky."

Mocná příroda: "Užívám si toulání v polích a lesích, zmocňuje se mě touha opustit civilizaci a uhnízdit se v přírodě."

Nejhezčí vzpomínka na dětství: "Jihočeský venkov, kde jsem si užívala prázdniny se sourozenci a babičkou."

Letní láska: "Bylo mi devět let, zamilovala jsem se do Káji na pionýrském táboře. Randili jsme bosí v ledovém potoce. Dal mi pusu a řekl první kompliment: "Ty jsi fialová, jako modřina. Vezmeš si mě?" "

Houbaření: "Moc ráda sbírám houby. Soustředím se ale jen na ty, které zaručeně poznám. I tak se ale někdy hořčák vloudí."

Autor: Kateřina Pokorná