Koukám, že jste tu dnes se synem sám. Užíváte si otcovskou roli?

„Manželka musela do Prahy, tak je to dnes na mně.“

Co budete vařit?

„Asi si dáme filé.“

Zažíváte otcovství znovu po mnoha letech. Je to rozdíl?

„Mám pocit, že u prvorozeného Káji dětské roky profrčely ani nevím jak. Hodně jsem jezdil po štacích, byl mimo domov a najednou byl kluk velký. Teď jezdím na víc dnů z domova jen výjimečně a otcovství si užívám. Baví mě sledovat, jak Honza roste, jak se vyvíjejí jeho myšlenkové pochody.“

A co říkáte – změnily se děti?

„Jasně. Možnosti mají teď jiné než měl Kája nebo než jsem měl já. Kája furt chodil někam kopat s merunou, Honzík má radši playstation. Zrovna mi ukazoval, jak se mu tam mlátěj dva boxeři. No, je to pěkné, ale myslím, že my jsme si jako kluci užili víc. Hráli jsme si na vojáky, z tvrdýho papíru jsem si vystřihoval vojenské výložky, na ty jsem si nakreslil hodnost kapitána, dřevěnej samopal, válel jsem se v zákopu v lese, střílel na fiktivní Němce, to bylo něco! V tomhle jsem staromilec.“

Jste pro synka kamarád, nebo jste spíš táta, který řekne – běž si hrát a neotravuj?

„Je těžké o sobě takhle mluvit. Manželka soudí, že bych si s ním mohl hrát víc. Je na něj přísnější než já, to určitě. Dohlíží, aby cvičil na kytaru, na kterou se učí už třetím rokem, probírá s ním početní úkoly. Já bych ho nechal bejt, když má prázdniny. Ona ne. A má mi to trochu za zlé. Ale já si myslím, že se to nemá lámat přes koleno. A tak s ním někdy vyjedu na kole kolem Berounky, někdy mastíme karty a pak s ním Iva probírá odčítání a akordy na kytaru. Máme to, myslím, docela pěkně rozdělené.“

Vy jste si jako dítě hrál nejen s dřevěným samopalem. Hrál jste i na divadle, ne?

„Táta byl operetní herec a v Ostravě byl sólistou státního divadla. No a já v tom divadle trávil dětství. Operetní klasiku znám dokonale – každé představení jsem viděl snad třicetkrát. Sedával jsem v portále hned za hasičem, už mi tam automaticky dávali židli.“

Kterou operetu jste měl nejradši?

„Byl jsem dítě, líbilo se mi všechno. Paganinni, Noc v Benátkách, Netopýr. Byla ovšem padesátá léta. Kromě klasických děl se dávaly i různé budovatelské blbosti. Vzpomínám si, že divadlo uvedlo třeba operetu z prostředí cyklistického Závodu míru. Pupkatí tenoři se navlíkli do těsných trikotů, nasedli na kola a zpívali árie! Děs a hrůza. Už jako dítěti mi to přišlo jako hrozná blbost.“

Jak jste se pak ocitl na prknech, která znamenají svět?

„Protože jsem tam seděl a koukal na většinu představení, režiséři mě brzy zapojili, časem jsem dostával i větší úkoly. V jednom operetním pásmu jsem dokonce měl druhou hlavní roli. Jmenovalo se to Vojín královny Madagaskaru. Pan Kobr tam hrál profesora a já jeho nezvedeného synka, který si stále hraje na indiány a tím působí potíže.“

Když jste se stal rockerem, opereta už asi nebyla váš šálek čaje…

„Je pravda, že operetou jsem začal mírně pohrdat. Když jsem studoval filmovou školu v Čimelicích, stal se ze mě »velký umělec«. Operetu jsem neuznával, na otcovy premiéry jsem přestal jezdit. Myslím, že chápal moji pubertální neomalenost a neměl mi to za zlé. Později jsem byl k operetě mnohem shovívavější, což jsem dodnes.“

Absolvoval jste filmovou školu. Chtěl jste být filmařem?

„Když jsem maturoval, měl jsem představu, že budu přinejmenším asistentem režie v televizi a po dvou, třech letech režisérem. Stal se ze mě ovšem asistent produkce, což je poněkud neumělecká pozice. Je to takový poskok pro všechno. Nosit krabice s filmem z laborek do střižny a ze střižny do projekce, tam šlo moje sebevědomí rychle dolů. Dodnes mi utkvěl film Cesta řeky k moři režiséra Ráži. To byl strašně těžkej film… Osm krabic! S tím jsem se nadřel jak bejk. Nakonec jsem rozvázal pracovní poměr na vlastní žádost. Budoucnost jsem viděl v muzice.“

A tak vznikla skupina Faraon?

„Nejdřív jsem nastoupil jako záskok za basáka do jednoho tradičního kavárenského bandu. Hráli jsme ten nejprofláknutější kavárenský repertoár. Nás mladší to pochopitelně nebavilo. Chtěli jsme hrát modernější věci. Tak jsme odešli a založili Faraon. Do kapely přišel Jirka Schelinger a mně bylo hned jasné, že je to velký talent. Jako kapelník jsem s ním měl velké plány. Ale bylo to naivní. Zavolal mu Ringo Čech a Jirka odešel.“

Schelinger vás opustil, protože jste nebyli dost rockoví?

„Je fakt, že my jsme byli prostě kavárenská kapela. Ale on Jirka v té době také ještě nebyl žádný ortodoxní rocker! Zpíval všechno možné, nevadilo mu, že hrajeme v kavárně Na Valdeku. Ale my jsme nebyli kromě Jardy Uhlíře nějak extra dobří muzikanti, to musím zpětně uznat, a Jirka to nepochybně věděl. Ringova kapela byla tehdy extratřída, myslím, že tohle v jeho rozhodování hrálo taky roli. A Ringo uměl vábit a tak ho zvábil. Určitě při tom vábení přeháněl, což umí dodnes.“

Jaký byl Jirka Schelinger?

„Bohem nadaný zpěvák, ten se pro tu muziku nepochybně narodil. Hodnej kluk. Na druhou stranu byl hodně jednoduchej. Mám dojem, že dodělat základku pro něj nebylo tak snadný. Vyprávěl mi, že byl jako puberťák snad i v nějaký partě, co vykrádala sámošky. On určitě nebyl kriminálník, byl to dobrodruh, chtěl zkusit všechno, takže byl náchylnej k různým malérům. Když byl u Čecha, ztratil jsem s ním kontakt, říkalo se, že v době, kdy skočil do toho Dunaje, jel v drogách, ale nevím, i když tomu docela věřím.“

Po jeho odchodu se z vašeho života začala muzika vytrácet?

„Pokusili jsme se Jirku v kapele nahradit, ale nebylo to ono. A tak jsem to po nějaké době pověsil na hřebík.“

To muselo být bolestné rozhodnutí…

„Ani ne. Já jsem na rozdíl od jiných muzikantů nikdy nechtěl být nejlepším basákem v Praze, ani jsem neměl ambice vyprodávat Lucerny. Já jsem chtěl psát texty. Ty člověk může psát a nemusí nikde hrát.“

Jako bavič jste začínal ve dvojici s Jaroslavem Uhlířem. Je to dávno – ale, proč jste se rozešli?

„Já byl vždy ctitelem komických dvojic – Voskovec a Werich, Suchý – Šlitr, Šimek – Grossmann… Když jsme s Jardou ve dvojici začali dělat televizní Hitšarádu, splnil se mi tedy sen. Byl tu ale určitý rozdíl. Takoví Grossmann se Šimkem byli spoluautoři – psali skeče spolu a pak to spolu hráli. Jarda Uhlíř je ovšem čistokrevný muzikant, nikdy neměl ambice být autorem mluveného či psaného slova. Dialogy jsem psal já, on se to pouze učil zpaměti. Docela to fungovalo, ale pak se Jarda vzepřel – vysvětlil mi, že už má dost toho, že ho vnímají jako komika, nebavil ho život estrádního umělce, chtěl sedět doma u piana a skládat. Musel jsem to respektovat.“

Nehledal jste nového partnera?

„Vůbec jsem o tom neuvažoval. Mám dojem, že náhradníci ty původní partnery nikdy dobře nenahradí. Když třeba zemřel Jiří Grossmann, vystřídal Slávek Šimek několik partnerů, ale sám mi říkal, že nejlíp se mu dělalo s Jirkou. Já jsem po rozchodu s Jardou začal dělat svoji první televizní talkshow Horoskopičiny a tenhle žánr dělám dodnes.“

Pak jste ale ještě pracoval ve dvojici s Jiřinou Bohdalovou, ne?

„Jsme jen taková příležitostná dvojice. Naši první scénku, v níž si omylem do bytu místo řemeslníka pozvala gigola, jsem musel přepisovat asi čtyřikrát, než byla spokojená. Ale myslím, že se to vyplatilo. Výsledek byl po jejím zásahu vždycky lepší.“

A jak se vám spolupracuje s Karlem Gottem? Prý mu píšete všechna vystoupení...

„Není to pravda, jsem jenom takovej konzultant. Je mnoho situací, kdy má Karel promluvit a chce, aby to bylo pokud možno veselé, tak to někdy se mnou probírá. Vždycky má nějaký nápad a já mu občas poradím, kde to zkrátit, jak tomu dát větší švih. On má rád srandu, vyloženě ho těší, když může publikum rozesmát. Kdyby mu pánbu nenadělil hlas, určitě by byl komikem. Nebo minimálně veselým elektrikářem.“

Připravujete se tady na chalupě na nové díly Všechnopárty? Píšete si nápady do zásoby?

„Kdepak. Všechnopárty je čistá improvizace, předem napsané nemám ani slovo! Nějaká příprava ale samozřejmě proběhnout musí. Když tam každý týden přijdou tři noví hosté, je dobré o nich něco vědět! Takže já si o nich něco přečtu na internetu.“

Mluví vám někdo do výběru hostů?

„Ne, vybírám si hosty sám ve spolupráci s dramaturgyní.“

Stalo se vám, že nad vaším výběrem kroutili v televizi hlavou?

„Nerado se vidí, když tam pozvete člověka spojeného s jinou televizí. Když jsem tam měl třeba Janka Kroupu, tak jsem byl lehce pokárán. Ale jinak ne. Hosté jsou v podstatě dvojího druhu – ze showbyznysu a ti druzí. Ty první většinou znám, ty druhé ne, ale mám to radši, je to pro mě větší vzrůšo, bavit se s člověkem poprvé v životě a hned takhle. Snažím se mít srozumitelné až naivní otázky. To funguje. Srážka blbce s odborníkem lidi vždycky pobaví.“

Občas si říkám – nakolik tu neznalost jen předstíráte?

„Někdy jsem za blbce doopravdy – někdy to trochu hraju. Ten pořad má velmi široké spektrum diváků, od intelektuálů až po lidi zcela prosté. Jako moderátor ale musím klást otázky i za ty, kteří o tom či onom tématu neví vůbec nic. A hosté se většinou rozpovídají, ať je to seismolog, šachista nebo hokejista.“

Poznáte předem, kdo bude zábavný?

„Hosty si nevybíráme podle schopnosti pobavit. Důležité je, aby měli co říct.“

Nemáte někdy obavy, že se nebudete mít na co zeptat?

„Ta situace by mohla nastat, kdybych měl tahák. To už jsem zažil. Když jsem dělal první talkshow na Nově, otázky jsem měl napsané a připravené. Ale neosvědčilo se mi to. V takovém případě totiž toho svého člověka přestanete poslouchat a už myslíte na další otázku! To považuji za naprostou chybu – můžete totiž ztratit niť rozhovoru, nebo otázka z papírku nemá po odpovědi už smysl. Lepší je bedlivě naslouchat. Zatímco host mluví, napadnou vás tři čtyři další otázky!“

Takže zatímco jste teď mluvil, napadla mě ještě jedna otázka – už vás v tramvaji pouštějí sednout?

„Já tramvají nejezdím. Ale zjistil jsem, že mám díky svému věku už MHD zdarma. Jestli kvůli tomu začnu víc jezdit tramvají, to fakt nevím. A až mě pustí sednout, tak vám to řeknu.“

Karel Šíp: Můj vztah s Holanovou je na nule...