Nenapadlo vás někdy, jak to, že se tolik dobrých zpěvaček rodí na severní Moravě? Marie Rottrová, Heidi Janků, Věra Špinarová…
Ale také Leona Machálková, Iveta Bartošová. Odpověď neznám. Možná je to tím, že v Ostravě není tak uhlazený život jako v Praze a člověk má tendenci být houževnatější. To je ale chabá spekulace.

Původně jste chtěla být herečkou. Kdy jste se definitivně rozhodla pro zpívání?
Já jsem studovala herectví v Brně, ale onemocněla jsem a na rok jsem musela přerušit školu. Tak jsem začala víc zpívat… Zasáhl osud, jsem fatalista. Na začátku jsem chtěla spojit obě profese dohromady. Ve světě v té době začal být populární muzikál, myslela jsem, že přijde i k nám. To se sice stalo, ale o dvacet pět let později, takže mě vlastně minul.

Loni ke dvacátému výročí sametové revoluce v televizi běžel často známý projev Miloše Jakeše, kde vás zmiňoval jako signatářku Několika vět Václava Havla. Jak jste se na to dívala tenkrát a jak teď?
Samozřejmě úplně jinak. Tehdy jsem dostala absolutního zaracha a začala jsem přemýšlet, čím se budu živit. Ale jeden pocit je stejný – ten projev mi byl vždycky k smíchu.

Udělala byste to znova?
Určitě.

Počítala jste s koncem kariéry?
Nevěřila jsem, že události vezmou tak rychlý spád. I proto, že v té době jsem byla poměrně slavná. Trochu mě to překvapilo.

Jaké profese jste tedy plánovala?
Chtěla jsem psát texty a scénáře – asi pod pseudonymem.

Známá je z projevu i věta: Nikdo nebere takový prachy… Milion, dva miliony berou. Jakou jste měla tehdy gáži?
Měli jsme šest set korun hrubého za vystoupení. Asi pět nás mělo výjimku u Pragokoncertu a dostávali jsme devět stovek korun hrubého. Nebyly to ohromující částky, ale vzhledem k normálním příjmům lidí to byla spousta peněz. Protože jsem dělala dvacet až třicet koncertů měsíčně, ani jsem neměla čas je utratit.

Jakeš vás také nazval hodnou holkou...
Myslím, že jsem hodná. Nemám moc co skrývat. Ale rozhodně nejsem plachta ve větru.

Býváte usměvavá, i když vám není do smíchu. Kde na to berete sílu?
Řekněte mi, proč lidi mají vnímat, že jste v nepohodě, když vás chtějí vidět jako hodnou nebo skvělou holku. Proč jim brát iluze? Nehledě k tomu, že když se tvářím moc vážně, v tu chvíli začnou všichni řešit, co se stalo, spekulují, fabulují příběhy, a to je nebezpečné – mnohdy soustíčko pro neseriózní noviny.

Spoustu let vás provází nemoc...
Nechci o ní mluvit. S každou nemocí či handicapem se musíte naučit žít.

Váš muž má prý pracovní diář zaplněný až do roku 2015. Tušíte, co budete dělat vy?
Ne, ale vím, kdy má Štefan premiéru – třeba příští rok v San Francisku. Tam s ním budu čtrnáct dní před a poté. Jezdím na všechny jeho premiéry.

Máte nějaký společný předpremiérový rituál?
Společný ne, ale pravidelně mu k premiéře kupuju květiny a dárek. Štefan chodí do divadla dřív než já. Než vyrazím, naleju si sklenku šampaňského, vyfiknu se a jdu. Když je potlesk u konce, mívám chuť vstát a říct: „Heč! Jsem jeho manželka!“

Není moc náročné stále cestovat?
Není. A i kdybych se bála v letadle nebo byla unavená, tak fakt, že budeme se Štefanem spolu, je silnější.

Umíte manželovi říct, že se mu něco nepovedlo?
Říkáme si to navzájem a je to hrozně důležité. Kdo jiný by měl říkat pravdu než nejbližší lidi?

Je Štefan váš osudový muž?
Zcela jistě.

S Vlastimilem Harapesem jste plánovali adopci, která nakonec nevyšla. Se Štefanem jste na to nepomýšleli?
Už bylo pozdě. Bylo mi šestačtyřicet.

Je něco, co byste ve svém životě změnila?
Nejsem ten typ. Neřeším co by, kdyby. Protože to už bylo a hotovo.

Chtějí po vás lidé na koncertech nové věci, nebo spíš retro?
Teď je módní vlna šedesátých až osmdesátých let – což je štěstí, jinak by asi spousta z nás popíjela kafíčko někde v kavárně Slavia. Mám ale radost, že lidi kromě starých chtějí i mé nové písničky.

Do muzikálu jste nastoupila až v roce 2007 s představením Jack Rozparovač. Jak to, že jste tak dlouho odolávala?
Musíte si uvědomit, že není moc rolí pro ženy středního a staršího věku. Když přišel Jack, říkala jsem si, že takhle bych si to představovala: prostitutka, stará, a ještě bláznivá - no neberte to! Hlavně rozhodla krásná hudba Vašo Patejdla.

Držela jste někdy Margitovu dietu?
To víte, že ano. Štefanovi ji dala jeho francouzská agentka, bývalá manekýna. Díky ní zhubl asi devět kilo. A Dáda Patrasová se ho na nějaké akci ptala, jak to dokázal. Když pak zhubla i ona, už neříkala: dieta z Francie, ale dieta od Štefana. A od té doby každý rok aspoň jednou někde čteme o Margitově dietě, která není Margitova.

Víte, že v Bulharsku mají pivo, které se jmenuje Zagorka?
Jistě! Dokonce mi ho fanoušci občas přinesou na koncert.

Co říkáte hlášce Nedělej Zagorku?
Myslím, že je senzační. Je moc fajn zanechat v lidech tak přesný pocit, že ho aplikují na svůj vztah. Dnes stačí říct Nedělej Zagorku, a věc je jasná.

To vás staví do světla naivky. Nevadí vám to?
Nevadí, je to příjemný. Tuhle mi někdo říkal, a to mě taky potěšilo, že někdo dostal kytek jak Zagorka.

Co vám dodává optimismus?
Asi fakt, že jsem na světě, že žiju. Remarque říkal, že člověk si začíná uvědomovat stárnutí, když ho opouštějí přátelé. Každé ráno, když se vzbudím a jsem přiměřeně zdravá, jsem šťastná.

Kam pojedete na dovolenou?
Opět do španělské Malagy. To místo zbožňuji. Když tam přijedu, cítím se jako v nebi. Miluju pohled na moře. Díky manželovi jsme téměř šest měsíců v roce na cestách, obklopení lidmi .Proto jsem ráda, že trávím léto tam, kde nás nikdo nezná. Budeme na místě celé prázdniny.

Jaké je vaše nejoblíbenější letní jídlo?
Melouny. Těmi se doslova živím. Můj muž se vždycky diví, že mi není špatně. Z nápojů si ráda dám dobře chlazené růžové víno.

Máte nějaký letní hřích?
Zmrzliny – nejraději mám vodové a jakoukoli příchutí. Nebo tvarohové, ale ty si dávám doma. Ve Španělsku nejsou.