Právě uplynulo 25 let od smrti vašeho muže a jeho »rodná« Česká televize na něj nevzpomněla. Je to nevšímavost?

„Nevím, netuším...“

Jaroslav Dietl vydělal televizi slušné peníze, nemrzí vás to?

„Mě?To by spíš mělo mrzet Českou televizi. Možná by vzpomínku na něj diváci ocenili.“

Žila jste s ním dvanáct let, bez něj už dvakrát tolik. Která ta doba byla intenzivnější?

„Ta s ním určitě. Bylo tam napětí, usilování, den s ním od rána do večera byl prostě jiný než ty, co přišly po něm.“

V čem konkrétně bylo napětí?

„Ve všem. V rozhovoru, při hře. Tam především, protože vždycky musel vyhrát.“

Jaký vůbec byl život se slavným spisovatelem a dramatikem?

„Ráno jsem vypravila děti, on je vezl do školy a po cestě nakoupil dvě stě rohlíků a mlíko pro celou školu na svačinu. Vrátil se domů, u snídaně ho rozčílily noviny a telefonáty, většinou pracovní... A pak šel napsat svých každodenních patnáct stránek. Odpoledne schůzky s dramaturgy, k večeru tenis, po večeři televize, divadlo nebo mariáš s kamarády.“

Spolupracovala jste na některých jeho seriálech?

„Pomáhala jsem mu, když sbíral materiál na nemocnici, vybírala jsem písničky k jeho televizním muzikálům. Zatahoval mě do své práce, do debat s dramaturgy i kamarády. Všechny kolem sebe provokoval, neustále se ptal. Ke psaní ale nikoho nepotřeboval.“

Jak psal? Lehce?

„Kdo píše, píše..., říkal vždycky. Psát se muselo denně. Svátky, neděle, prázdniny nevyjímaje. Na inspiraci nevěřil. Psaní bral jako řemeslo, kterého si vážil. Když psal o lékařích, radil se s lékaři, když o sklářích, jelo se do skláren... A když mu pak do toho, co napsal, začali sahat ideologové, přímo zuřil...“

V čem jste se shodovali a v čem jste si šli na nervy?

„Na to není lehká odpověď. Protože v tom našem každodnu, jak jsem vám ho popsala, jsme pořád o všem, co se dělo, dost dramaticky diskutovali. A dialog s Jaroslavem bych vám přála zažít. To byla škola. I slzička ukápla.“

Vzpomínáte si na konkrétní situaci?

„Jednou, už nevím, o co šlo, zřejmě o děti, jsem mu několikrát po sobě odpověděla vyhýbavě, protože jsem nechtěla přiznat pravdu. A on neustále sveřepě opakoval: Na to jsem se neptal. Když to řekl popáté, tak jsem se rozbrečela.“

Myslíte, že by vaše manželství při takovém náporu vydrželo dodnes?

„Jézuskote, to je otázka! Moment, no... já osobně si neumím představit člověka, kvůli kterému bych ho opustila. Nevím ale, co by řekl on.“

Co by vám asi v životě a práci poradil dnes?

„Život je boj, tak ahoj, bylo jeho heslo. Pořád na něj myslím. A bojuju.“

Nemýlím-li se, jeho smrt přišla náhle. Jak se to vlastně přihodilo?

„Bylo červnové dusno v podvečer, stejné jako letos. Hráli jsme tenis s dětmi. Uprostřed utkání Jaroslav upadl a už nevstal. Nikdo z nás netušil, že má nemocné srdce. On to ale tušit musel, řekli lékaři. Byl to jeho třetí infarkt.“

Kolik tehdy bylo dětem?

„Nejmladšímu Janíkovi devět, Andulce jedenáct, Lucii čtrnáct a Vojtovi sedmnáct. Ten s námi ale v té době nebydlel, žil se svým otcem v Kanadě.“

Poznamenala je to?

„Určitě. Už proto, že necitlivý lékař odmítl odvézt jejich otce do nemocnice, ale přivolal pohřebák. Pak jsme večer ještě byli vyslýcháni na policii. Ze začátku jsme všichni spali v jedné posteli. Děti přestaly zlobit. Snažily se být statečné, ale moc jim to nešlo. Pomalu, pomalounku si zvykaly, že táta už nikdy nepřijde.“

Co jste v prvních měsících dělala? Musela jste čelit nějakému nepřátelství?

„Dělala jsem automaticky, co jsem musela. Kvůli dětem jsem se držela, aby se nebály, že to zvládneme i bez táty. Rodiče za mnou přijeli z Brna, kamarádi k nám chodili… Na konci léta jsme se přestěhovali a děti začaly chodit do nové školy, jak to ještě za života naplánoval Jaroslav. To nám tehdy, myslím, pomohlo nejvíc. Projevy nepřátelství snad ani nebyly nebo už si je nechci pamatovat...“

Co si vůbec slibujete od blízké budoucnosti?

„Kolem sebe živé a zdravé děti a vnoučata, pro sebe co nejdéle jasnou mysl, pro radost třeba nového přítele, co já vím?“

Co vaše děti teď dělají?

„Janík pracuje v marketingu, Andulka v agentuře – oblasti lidských zdrojů, Lucie má vlastní designovou fi rmu. Nikdo z nich nepíše. Zatím.“

Magdalena Dietlová

Manželka Jaroslava Dietla začínala kariéru v ostravském televizním studiu. Tam se poznali, když moderovala jeho pořad. On byl ženatý, ona vdaná, měla dvě děti. Oba se rozvedli a v roce 1974 se vzali. Přestěhovali se do Prahy, spolu měli další dvě děti. Jaroslav Dietl zemřel 29. června v roce 1985, ona se vrátila k moderování a práci pro televizi. O deset let později se při autohavárii zabil její nejstarší syn Vojta. Donedávna byla šéfredaktorkou společenské měsíčníku Xantypa.