Zpověď Jolany Voldánové: Můj syn má dva táty | Pro ženy | Blesk.cz

Zpověď Jolany Voldánové: Můj syn má dva táty

26. června 2010 | 04:13

Moderátorku televizního zpravodajství Jolanu Voldánovou (41) diváci řadu let znají. Je prvotřídní profesionálka, ale také žena která před jedenácti lety poznala, co obnáší být svobodnou matkou. Naštěstí svého Vojtu dlouho sama nevychovávala. Našla si muže, založila s ním další rodinu.

K malému, dnes již jedenáctiletému Vojtovi přibyla dcera , nyní pětiletá Kačenka. Další dítě, dívenku Terezu, Jolana vyvdala. Terka chodí na gymnázium a tři roky bydlí u táty a Jolany na vesnici. Voldánová tvrdí, že má s manželem v soužití jasno: „Opatrujeme náš vztah a ani naše milované děti nemají právo na něm něco měnit, pokud my sami nebudeme chtít.“

Jolano, začněme u vaší štíhlé figury. Před rozhovorem jste si osladila kávu, přikusujete k ní sušenku? Jak si linii tedy udržujete?


Tancem. Sice už to budou čtyři roky, kdy jsem tančila v jednom televizním pořadu, ale k mému mírnému překvapení máme s partnerem stále nasmlouvaná představení. Lidi nás zvou i opakovaně, takže neustále program měníme. Makám na sobě a tvrdě trénuji. Sice dost nárazově, hlavně v sezoně plesů a společenských akcí, ale stačí to. Navíc mě to baví.

S manželem také chodíte tančit?

Ano, občas si vyjdeme. Můj muž tančí docela dobře. Ale sám k tomu má spíš rezervovaný postoj. Začíná ho to bavit až po půlnoci .

Začali jste spolu chodit, když jste byla hodně známá. Jak se s vaši popularitu muž vyrovnal?

Můj muž nemá žádné mindráky. Tohle nikdy neřešil. Má svoji práci, která ho baví a naplňuje. Myslím, že chlapi by měli být pyšní na to, že jejich partnerka něco dokáže. Nevím, proč se někteří samostatných a úspěšných že bojí. Služku snad už dnes hledá jen hlupák. Nebo si snad muži stále potřebují dokazovat, jak jsou sami skvělí? Já jsem tohle naštěstí nikdy řešit nemusela. Spíš jsem dříve potkávala typy mužů, kteří nevěděli, co sami se sebou. Nejvíc mi vadil komunikační problém. Když chlap nebyl schopný o věcech mluvit.

Manžel zřejmě komunikace schopný je...

Prostě nám to klaplo, moc takových typů neznám. Mluvíme spolu o snech, pocitech, co se nám na druhém líbí či nelíbí. Máme občas takové povídací večery. Říká se sice, že se protiklady přitahují, ale u nás to neplatí. Jsme z podobného těsta. Myslím, že v zásadních věcech si ti dva musejí rozumět. Jen jsem vyřízená z toho, když mi manžel vysvětluje nějaký technický zázrak. Tomu fakt nerozumím.

Máte recept na pohodové manželství?


Když mám já nebo můj muž problém, mluvíme o tom. Někdy to sice trvá pár dní, než se najde ta správná chvilka, ale vždy všechno probereme. Znám partnerské dvojice, které na nedostatek komunikace dojely. A to ani nezažily tu naši úsměvnou situaci: „Podívej, moje a tvoje dítě bijí naše dítě!“ Samozřejmě se jedná o adsázku - máme tři skvělé a chytré děti. Ale je velmi úlevné dokázat si o všem promluvit.

Kde jste svého pana Božského poznala?


Seznámila nás moje kamarádka z tiskového oddělení Parlamentu. Potkali jsme se u ní na chatě. Můj muž je její bratranec. Věřím, že seznámení přes někoho blízkého má šance na úspěch. Hlavní je při hledání partnera netlačit na pilu. Je to sice zvláštní, ale třeba zrovna v Praze se podle mého názoru hledá protějšek hůř. Každý si řekne, kde jinde, když ne ve velkoměstě. Jenže Praha je anonymní a dost uzavřená.

Takže vy jste odešla za láskou na venkov?

Můj muž pochází z Mladé Boleslavi, do Prahy nechtěl. Chápala jsem to. Společně jsme se rozhodli žít někde v domku. Dva roky jsme jezdili a hledali místo, které nás osloví. Chtěli jsme bydlet tam, kde to žije. A to se nám povedlo. V naší vesnici je hodně dětí, dodržují se tu tradice, všelijaké zvyky. Je tu baráčnický a hasičský spolek, dvě hospody, bowling, tenisové kurty. Nemůžu si stěžovat.

Po Praze se vám nestýská?


Před pěti lety jsem se stěhovala v devátém měsíci těhotenství. Neměla jsem čas přemýšlet, jaké to bude. Z Prahy jsem odcházela dobrovolně a ráda. Ale říkala jsem si, že opouštím určité zázemí, lidi, kteří mi budou chybět. Což je pravda, ti mi opravdu chybějí. Nemáme na sebe čas. Ale vybudovala jsem si zázemí nové. Je obohacující najít si nové přátelé, životní kamarádku i ve středním věku. Zpočátku mi také dost scházel komfort velkoměsta. Člověk se nemůže všude jednoduše dostat. Ale vyloženě krušné období jsem nezažila.

Dětem se na vesnici líbí?

Jedenáctiletý Vojta i pětiletá Kateřina jsou oba přírodní typy. Vesnice jim vyloženě prospívá. Kolikrát se musím smát, když jedu s malou do Prahy. Necháme auto někde u metra a dcera už nadšeně vykřikuje, jestli pojedeme támhle tím a ukazuje na tramvaj. Je to pro ni atrakce. A já se potutelně usmívám a v duchu si říkám: Už je to tady, vidláci přijeli do Prahy.

Kromě vlastních potomků máte i nevlastní dceru, která s vámi žije. Jaké to je být macechou?

Nejsem macecha ani nemám ambici cpát se na místo, které mi nepatří. Manželova šestnáctiletá dcera Tereza začala studovat gymnázium, je to chytrá, svědomitá holka. Nemáme spolu žádný problém. Před třemi lety, když se nastěhovala, jsme si postupně vyjasnily, že nemá cenu hrát si na vztah matka a dcera. Říká mi jménem. A tím pádem jsme zadělaly na kamarádský vztah, a to je hrozně fajn. Chci mít přítelkyni v jejím věku. Muž má tu pravomoc povolovat a zakazovat. On je pro ni hlavní rodičovská autorita. Ale kolikrát na nějaké rozdělování rolí není čas, přece jen máme dohromady děti tři a času je málo jako v každé větší rodině. Takže ten z nás, kdo je doma, řeší všechno: od Terčina kina přes Vojtův basketbal až po domácí úkoly.

Jaké vztahy mezi sebou děcka mají?

Každé je jiné. Vojta je boží dítě, co na srdci, to na jazyku. Třeba nedávno mi donesl kytku, kterou někde cestou natrhal. Dojalo mě to. Taky je fajn, že se ještě rád přitulí, ale to už asi nebude dlouho trvat. S pětiletou Kačkou, která je dost citlivá, jsou na sebe docela dost napojení. Tereza je už velká slečna, ta teď má logicky spíš svoje kamarády na gymnáziu. Ale je třeba říct, že se všichni tři mají rádi.

Učíte se s nimi?


Zrovna teď jsme s Vojtou zkoušeli, jestli bychom zvládli přijímačky na osmiletý gympl. V páté třídě bych testy ještě udělala. Ale překvapilo mě, jak už i pro páťáky jsou náročné otázky z obecných studijních předpokladů. Brzy ho ale ze svého dohledu pustím. Musí se sám učit, pochopit, že jde o něj, a ne o to, jestli bude mít maminka z dobrých známek radost. Za rok půjde do školy nejmladší dcera, tak se budu muset soustředit na ni. Tereza je naštěstí dávno samostatná.

Jak potomky srovnáte do latě, když zlobí?


Jsem impulzivní. Problém si vyřvu. Když nereagují na citlivé, vstřícné jednání, nastupuje přísnost. Kačka je citlivka, jen když se na ni zvýší hlas, natahuje. Muž to má jednodušší, tomu kolikrát stačí přísný pohled a děti se klidí z dohledu. Je to totiž chlap jako hora, tmavý a vousatý. Každopádně myslím, že až puberta ukáže, jak jsme děti vychovali.

Před lety jste to jako svobodná matka snadné…


Vojta byl hodně malý, když jsem se s jeho otcem rozešla. Až zpětně mi došlo, jak obtížně se nahrazuje druhý rodič. Jen těžko jsem mu zprostředkovávala mužský vzor. Vozila jsem ho sice za dědou, ale to nebylo ono. Na druhou stranu jsme si se synem vytvořili mezi sebou hodně silné pouto. Štěstí taky bylo, že mého současného muže poznal jako rok a půl staré dítě. Jejich sžívání proběhlo nenásilně. Doteď Vojta těží z toho, že má táty dva. A oběma tak i říká.

V televizi jste už sedmnáct let. Ještě vás to na jednom místě baví?


Je to adrenalin s jasně danými pravidly. Protože jde o živé vysílání, dopředu nevíte, co všechno se může přihodit, na co všechno budete muset zareagovat. To mě baví. Zažívám spoustu příjemných pocitů. Když to rychle utíká, vysílání má spád, vím, že je to pořad nabitý zajímavými věcmi a že je dobrý. Samozřejmě že se někdy stane, že ze studia odcházím jako spráskaný pes a doufám, že druhý den to bude lepší. Ale takových okamžiků je naštěstí míň.

Kdy jste se opravdu pořádně zapotila?

Dvakrát se mi stalo, že mi čůrky potu tekly po zádech, protože se ve vysílání hroutilo všechno, co mohlo. Asi nejhorší bylo, když pár týdnů po inauguraci přijel do Prahy americký prezident Barack Obama. Celé jsme to měli postavené na jednotlivých vstupech. Po celé trase, kam od letadla mířil, byli reportéři. Pamatuji si, že na letišti měl první vstup Jakub Železný, tam to klaplo, ale pak si někdo s někým špatně předal slovo. K tomu se přidaly i technické problémy, jedna trasa vypadla a v tu chvíli se všechno ve vysílání začalo hroutit jako domeček z karet. Já jsem poprvé, a doufám, že i naposledy, zoufale mačkala dorozumívací tlačítko s režií. Dokola jsem se ptala: Co bude, co je teď na řadě, co mám říkat? A režisér odpověděl: „Já nevím“ a pustil mě do vysílání. Hrůza.

Co jste tedy udělala?


Najednou jsem byla schopná shrnout celých předchozích osmačtyřicet hodin, které Obamově návštěvě předcházely. Mozek to prostě vylovil z paměti. Ale je to zabiják. Kdyby to takhle mělo být každý den, tak tady už nejsem nebo ležím týdně na kapačkách v nemocnici. Nějak to tenkrát dopadlo, ale bylo to děsné vysílání.

A ještě něco šíleného se událo?

Na jedny odpolední zprávy jsem do studia běžela na poslední chvíli. Dosedla jsem a až v tu chvíli zjistila, že nemám papíry s textem. Navíc ty informace nebyly ani na čtecím zařízení. Takže se rozjely obrázky a já jsem je spatra komentovala. Zvládla jsem to u tří. Na každý jsem měla totiž jen osm vteřin. A vylovit jen tak z hlavy během téhle vražedně krátké doby všechny informace, je v podstatě nemožné.

Na co naopak vzpomínáte ráda?

K největším zážitkům patří cesta do Spojených států amerických s prezidentem Havlem. Měl tam tenkrát velmi bohatý program, kdy se potkával s Milošem Formanem, s Madeleine Allbrightovou a dalšími. Byli jsme malá delegace, takže jsme se s ním všude dostali. Nezapomenu třeba na večírek u spisovatele Arthura Millera, jednoho z manželů Marilyn Monroe, kam přišla kromě jiných třeba herečka Mia Farrow. Rozhovor jsem mohla dělat se všemi. Využila jsem toho maximálně, jak mi moje angličtina a mládí dovolily. Kolikrát jsem si říkala: Škoda že jsem to nezažila o pár let později, kdy bych měla víc zkušeností a mohla se na to dopředu dobře připravit. Ale zaplaťpánbůh, že jsem to .

Co děláte, když potřebujete vypnout, vyčistit si hlavu?

Ohromně si odpočinu třeba na masáži, ale už jsem se naučila relaxovat třeba i u kadeřnice. Monika z Real studia mi barví vlasy a já si u toho klidně zdřímnu. A pak s mužem hrozně rádi cestujeme. Třeba nedávno jsme byli týden v New Yorku. Sami bez dětí. Bylo to fajn. Moc času na sebe nemáme, takže jsme šťastní, když se nám jednou v roce na pár dní podaří užít si jen ve dvou.

Prý také vyrážíte na dámské jízdy?

Ano, a moc ráda. Vždycky se nás domluví pár matek od rodin a jedeme. Chováme se lehce pubertálně, úplně vypustíme, smějeme se.. Ani o chlapech se nebavíme, jak si mnohdy manželé myslí. Před dvěma lety jsme třeba byly autem v Miláně na nákupech. Dvě noci jsme skoro nespaly. Doteď nechápu, jak jsem to zvládla odřídit .