Míša Salačová, která se před deseti lety stala nejmladší Miss České republiky, radikálně změnila svůj život.

Když jste vyhrála Miss, bylo vám sedmnáct. Co se vám tehdy honilo hlavou?
„Byla jsem ze všech soutěžících nejmladší a taky nejvyšší. Vůbec jsem nevěřila, že bych mohla vyhrát, tak jsem byla trochu v šoku.“

Později se říkalo, že v Zapletalově soutěži fungovaly sponzorské dary, které vynesly některým miss korunku...
„To nevím, ale určitě z naší rodiny nikdo nic neplatil, už proto, že tatínkovi se tahle moje kariéra moc nelíbila. Raději by viděl, kdybych šla jako on na medicínu a jednou převzala jeho ordinaci.“

Chtěla jste se stát modelkou?
„Nelákalo mě to, protože jsem na to neměla povahu, chtěla jsem mít svoje nápady. Vlastně jsem za těch deset let toho prošla hodně. Dělala jsem třeba produkční u fotografa Petra Škvrně, starala jsem se o fotoateliér, později s nynějším manželem jsme pořádali taneční párty, pracovala jsem pro televizi, z toho se odvinula taky moje kariéra dýdžejky... Ale nakonec už těch aktivit bylo tolik, že jsem se začala těšit na klidnou roli matky.“

A jak se vám role líbí?
„Měla jsem pohodové těhotenství. Jen jsem přibrala třicet dva kilo, což bylo hodně. Byla jsem psychicky vyrovnaná, vůbec mě nezajímala nějaká práce nebo vydělávání peněz. Prostě jsem si to užívala a musím říct, že jsem si příjemně prožila i porod.“

To je opravdu možné?
„Fakt. Já se ještě předtím ve čtyři ráno nalíčila, vyvenčila psy, v nemocnici se v klidu naobědvala, přečetla tři časopisy. Samozřejmě že to pak bolelo, ale na to jsem byla připravená. Manžel byl u toho a byl výbornej. Přesvědčovala jsem ho, ať mi stojí u hlavy a nikam jinam nechodí, aby to s ním neseklo. Nakonec neuposlechl a informoval mě, co vidí, co ze mě leze. Byl to pro něj neskutečný zážitek.“

Teď se synem se váš život určitě změnil, předtím jste žila hlavně po nocích a víkendech...
„To je pravda. Poslední rok, než jsem otěhotněla, jsem každý víkend hrála v pátek a v sobotu. A to tak, že se místa střídala. V pátek Lisabon, v sobotu Ostrava. Bylo to únavné. Vzpomínám, jak jsem se jednou ve čtyři ráno vracela a snila o tom, jak budu se svým dítětem sedět na písku. Navíc se k tomu přidal strach z létání…“

Jak daleko jste létala?
„Dělala jsem turné po Indonésii. Bylo to fajn, ale když jsme se vrátili, dozvěděla jsem se, že tam spadlo to letadlo, kterým jsme lítali. Tak to zas podpořilo můj strach. Viděla jsem kus světa, ale vypěstovala jsem si fobii z létání.“

Jak se kluby ve světě liší?
„Například v Jakartě jsou velice moderní ve výškových domech. Hrála jsem například i na Ukrajině, kde jsou kluby pro extrémně bohaté lidi, ale i undergroundové. Zažila jsem tam klub udělaný ze staré rakety, uvnitř naprosto luxusně zařízený. Byly tam například kyslíkové místnosti, kam si unavení lidé mohli zajít osvěžit se čistým kyslíkem. Jednou jsem cestovala v mikrobusu i s běloruskými běženci přes venkov, který vypadal jako z Mrazíka.“

Jak moc se v tanečních klubech berou drogy?
„Drogy jsou s těmito kluby neodmyslitelně spjaté. Kdo říká, že ne, tak lže. Tak jako se na rockových zábavách pije pivo, tak tady jedou drogy. Já na to ovšem neměla pomyšlení. Když pracujete, nemůžete nic brát. Měla jsem jen s pořadateli domluvené, že mi k pultu dodají dobré bílé víno.“

Dalo by se čekat, že přesídlíte do Brna nebo do Prahy. Proč malá vesnice na Moravě?
„Manžel pracuje v Brně. Na tohle místo jsme narazili náhodou. Je tu klid, ticho. Má to svá plus, že jste tu spjatější s lidmi. Chceme mít velkou rodinu, tak se dům hodí.“

Váš manžel je producent velkých hudebních akcí a párty. Nežije teď pro změnu po nocích on?
„Manžel není producent, ale promotér. Znamená to, že organizuje – pořádá koncerty a taneční párty. Navíc mu s touto prací už několik let pomáhám já, a to i teď po porodu, takže jsme spolu dá se říct neustále – on totiž pracuje z domu a oba máme své pracovny jen kousek od sebe. Jsme pohromadě mnohem víc než mnoho jiných zaměstnaných párů. A musím říct, že nám i tato manželská spolupráce naprosto vyhovuje.“

Může se stát, že by mohl zkrachovat a že byste přišli o dům?
„O to se nebojím.“

V čem si rozumíte a o co se hádáte?
„Myslím, že se za těch sedm let společného soužití známe natolik dobře, že spolu umíme vycházet.“

Takže povolání dýdžejka zůstane zapomenuto?
„Chtěla bych tak dvakrát až třikrát do měsíce ještě vystupovat. Když budu hrát v Čechách, Oliver to ani nepozná, protože odejdu, když bude spát, a v noci se vrátím.“