Dvacetsedm let jste čekala na filmovou komediální úlohu, i když jste skvělá komička. Nebylo vám to líto?

Hrála jsem opravdu hodně skvělých komediálních postav v divadle. Jenže filmoví režiséři jsou líní chodit do divadla. Že jsem i komička, zaregistrovali nedávno. Mám své one-woman-show, inscenaci Můj báječný rozvod. Odvysílala ji Česká televize a najednou mi všichni začali říkat - vždyť ty jsi komička! I režisér filmu Ženy v pokušení Jiří Vejdělek se přiznal, že to viděl, a proto mě oslovil.

Mnozí těžko zvládali, že jste se pro potřeby filmu dala přemluvit k focení aktu. Nevadí vám, že se o tom všude tolik mluví?

Patří to k filmu, není to reklamní fotografie a neudělala jsem to ani pro svou zábavu. Je to rekvizita, fotografie je na obale knihy, kterou moje hrdinka napíše, a na plátnu je vidět jen na okamžik. Když zrovna mrknete, může se stát, že to ani neuvidíte. Přišlo mi opravdu k smíchu, že se všichni zaobírali jenom tím, a když pak Ženy v pokušení viděli, tak se museli stydět, co vyvolali.

Jak to zvládá váš manžel (Jan Balzer, filmový a divadelní producent, poz. red.)? Nikdy jste nebyli ve středu zájmu kvůli jakýmkoli výstřelkům a teď - akty v šedesátce.

Je to moudrý a dospělý muž, kterému taková ,,prkotina" nemůže rozhodit život. Žijeme spolu už čtyřicet let.

Eliška Balzerová: Za nahotu se omlouvám!

Je pravda, že jste tuto hereckou postavu věnovala herečce Laďce Kozderkové, která v mladém věku zemřela po těžké nemoci?

Inspirovala mě. Režisér Vejdělek říkal, že je Vilma (postava Elišky Balzerové ve filmu Ženy v pokušení, poz. red.) bláznivá a velmi odvážná babička. Řekla jsem mu, že já jsem takovou ženu poznala. Když mi bylo čtrnáct let, měla jsem na konzervatoři spolužačku Laďku Kozderkovou. Ona byla přesně takováto bytost - živá, vášnivá, měla ráda muže, dráždila je. I když umírala, dělala si z toho srandu, brala s nadhledem osud, který jí byl souzen.

Ve filmu jste čerstvě po zkrášlovacím chirurgickém zákroku. Uvažovala jste o něčem podobném v reálném životě?

Vilma  si nechá udělat prsa. Já samozřejmě na sobě nic podobného nemám, tak jsme se s kostymérkami bavily tím, jak bychom efekt zvětšeného poprsí dosáhly i jiným způsobem. Mslím si, že jsme všichni nějak narostli a je nám dopřáno dost let na to, abychom se smířili s tím, jak vypadáme. Já bych do přírody nezasahovala. Každá vráska je moje, byl to můj smích, který mi ji tam vryl, a nevím, proč bych ji rušila.

Odlíčila jste se i před kamerou v televizním filmu Riskantní interview, což vyvolalo bouřlivé reakce. Bylo to odhalení těžké?

Sama jsem to navrhla. Hrála jsem herečku, to znám důvěrně. Režisér Dan Wlodarczyk říkal, aby jsem se v herecké šatně procházela opravdu tak, jak to dělám po předtavení. Vždy je to stejné - kostymérky nám pomáhají vysvléct se z kostýmů, chválí představení, i když se něco nepodařilo, herci jsou unavení. Potom přijde okamžik pravdy. Vezmu si odličovací krém a maska zmizne. Kameramanům jsem řekla, aby se nelekli. Bylo to šokující, ale udělala jsem to, protože je to jen úkon, který všichni herci znají. Jen jsme přitom sami, když se ,,spláchneme" a vrátíme se do svého života. Jen my vidíme, co je ta tím nánosem šminek.

Je to fyzicky namáhavé – být dvě hodiny sama na jevišti, spoléhat se sama na sebe?

Když vidím diváky, hraju s nasazením a energií. Co jim vydám, to mi několikanásobně vrátí. Vždy mám chuť zahrát si to ještě jednou. Teď poprvé vyzkouším jednu věc - jedu zahrát lidem ze záplavami postihnuté obce Troubky, aby se trochu pobavili po tak velkém utrpení, co zažili. Doufám, že jim udělám radost.

Seriál Nemocnice na kraji města se nedá nezmínit. Na dlouhé roky vás zaškatulkovala do postav mladých ambiciózních žen. Neotravovalo vás to někdy?

Teď z pohledu starší herečky vím, že mi to nastartovalo kariéru. Co by dnes dala mladá kolegyně za to, kdyby dostala velkou roli v seriálu a objevovala se každý týden na obrazovce v celé republice! Pravda je, že v postavách intelektuálek a v psychologických studiích jsem dost uvízla. Proto jsem velmi vděčná režiséru Vejdělkovi, že mě ve filmu Ženy v pokušení představil úplně jinak, než mě diváci dodnes znali. Velmi si to užívám.

Jak jste zvládla slávu pramenící z úspěchu v tomto známém seriálu?

Období takzvané slávy nemůžete hodnotit, když jej prožíváte. Vždy je potřebný odstup. Dnes, když se na to dívám očima dospělé a snad i moudré a zkušené ženy, si uvědomuji, že v tu dobu jsem to vůbec neprožívala. Neuvědomovala jsem si, že mám nějakou hvězdnou chvilku. Úloha Alžběty Čeňkové mě nakopla a udělala pro mě hodně.

Opravdu jste to nevnímala jako výjimečné období?

Když jsem do toho spadla, měla jsem malé dítě. Cítila jsem se víc matkou a manželkou, profese byla na druhém místě. Říkala jsem si, že pokud mě bude v práci něco bolet, budu mít kam utéct, což se i stalo. Popularita chodí ve vlnách, jednou jste nahoře a jednou dole. Já už s tím dokážu žít, vím, že sláva je opravdu polní tráva. Dnes o vás všichni mluví a zítra zapomenou, Slávu už mám za sebou (úsměv).

Za socialismu jste dostala lukratovní nabídku na reklamu z Německa. A činíte tak dodnes.

Na reklamy mám stejný názor už pár let. Jeden moudrý pan režisér mi řekl - těžko budeš někoho večer přesvědčovat, že jsi Ofélie, když tě každonně vídá, jak děláš reklamu na kávu či něco jiného.

Neměla jste strach, že vám něco unikne, když jste byla s dětmi na mateřské dovolené?

Naopak! Neuniklo mi vůbec nic, ten čas mě velmi obohatil. Když má žena to štěstí, že může být matkou, tak je to úžasné. O nic jsem nepřišla, s odstupem let vidím, že všechno bylo tak, jak má být, a ty roky jsem si užila. Hodně jsem si přála mít děti, a když něco opravdu chcete, tak to nemůžete jen tak narychlo odbýt. Byla jsem s nimi, než nastoupili do školky, ,,zrušila" jsem jim všechny vady řeči. Jak by to vypadalo, kdyby děti šišlali a ráčkovali? Dětem je třeba vždy dát kus svého života. Naštěstí, s manželem, který byl filmový produkční, jsme se u nich mohli střídat.

Nyní je váš manžel filmový producent. Ovlivňovalo vaše manželské soužití, že máte příbuzné profese?

V totalitě jsme nežili normální život. Bylo to zvláštní. Všude na světě, když je manžel herečky producent nebo režisér, logicky obdivuje práci své ženy a snaží se jí pomoct. U nás to bylo považováno za ,,rodinkářství". Teď už je to lepší, mnoho párů pracuje spolu. Dříve ale byly časy, kdy jsem jsem neměla, co dělat, a byla jsem z toho velmi smutná.

Co vám dávalo nejvíc síly?

Manžel. Pomohl mi zrealizovat v malém divadle Viola krásné představení o Marii Callasové.S jeho pomocí jsem vytrvala a nešla od herectví. Byl mi velkou oporou. Teď má radost, že jsem se vrátila na stříbrné plátno. Hodně let strávil u filmu a ví, co je to být takhle nečekaně úspěšný. Potkávám lidi u lékaře, na ulici a všichni Ženy v pokušení viděli!

Začala jste pracovat na novém filmu, na co se můžeme těšit?

S režisérem Františkem Antonínem Brabcem dělám muzikál ve formátu 3D. Líbí se mi být u toho, protože je to poprvé, co se pracuje touto metodou. Hraju babičku, která se stará o vnoučata, dědečka hraje Bolek Polívka, moji dceru Lucie Bílá, zetě Karel Roden. Jelikož je to muzikál, tak nejen hrajeme, ale i zpíváme.

Až si jednou vaše děti pořídí své rodiny, jaká si myslíte, že budete babička?

Určite je budu rozmazlovat.

(zdroj: Čas.sk)