Zpověď Moniky Absolonové: Připadám si tlustá! | Pro ženy | Blesk.cz

Zpověď Moniky Absolonové: Připadám si tlustá!

15. dubna 2010 | 05:00

Zpěvačka a herečka Monika Absolonová je perfekcionalistka. Ani láska přítele Vratislava Jandy v ní nevymýtila pochyby o svém vzhledu. Monika míní, že je stále co vylepšovat. Půjde po několika úpravách nosu na další plastiku?

Moniko, jak se daří vztahu s Vratislavem? Jste stále děsně zamilovaná?

Ano, jsem zamilovaná, jsem milovaná. Prožívám vyvážený vztah a je to super. A ještě k tomu děsnému zamilování. Já se mu vždycky snažím podlehnout potichu, nedávat jej příliš veřejně najevo. Ani nepotřebuju, aby byl do mě někdo euforicky zamilován, já potřebuju cítit, že mě miluje…

Žijete s partnerem?

Ano, bydlíme spolu takřka od začátku. Můžete s člověkem chodit strašně dlouhou dobu, ale pokud s ním nežijete, tak ho vlastně nepoznáte. Teprve v tom soužití se odhalí klady, zápory a třeba i zlozvyky.

Je nějaký zlozvyk, který nemůžete u Vratislava překousnout?

Ne. Mně bude třicet čtyři. Vztahy, které jsem prožívala ve dvaceti, pětadvaceti, byly jiné. Tenkrát jsem všechno prožívala a hodně bezvýhradně. Život mi ale některé hezké iluze vzal. Už jsem zjistila, že pokud je mi s někým hezky, nemá smysl řešit maličkosti. Spíš mě zajímají velké charakterové chyby.

Jaká tedy máte nyní kritéria?

Aby můj partner neměl stejné chyby, kvůli nimž jsem opustila předchozího. Většinou to dopadlo tak, že nový přítel onu vadu neměl, ale měl zas jinou. Takže jsem postupem času zjistila, že nikdo není bez chyby. Záleží, jestli se s tím dokážu smířit, nebo ne.

Myslíte, že kdybyste s nynějším partnerem začala chodit před deseti lety, že to také vyjde?

Myslím, že určitě ne. Oba jsme byli před deseti lety úplně jinde. Tehdy bych se takové osobnosti, jako je můj přítel, lekla. Potkali jsme se ve správnou chvíli. Oba jsme si už něco prožili. Teď si umíme vážit toho hezkého, co mezi námi je.

Přemýšlíte o svatbě? Dětech?

Svatba pro mě není důležitá. Vdaná jsem byla. Je to hrozně hezké, to ano. Toužila jsem tenkrát po krásném obřadu, idylce. Ale zjistila jsem, že svatba jako taková je hezčí spíš pro pozvané než pro nevěstu a ženicha. Pro mě to byl strašný stres. Hlavně předtím. Pak to uteklo strašně rychle a najednou byl večer. A já si nic neužila. Takže už podruhé nemusím tenhle akt absolvovat. Důležitější je, když si spolu lidé rozumí a dokáží spolu žít. Ale miminko bych strašně ráda!

Patříte k ženám, které mají jméno potomka vymyšlené ještě před tím, než otěhotní?

Už ho vím odmalička. Jenom jsem ještě nepotkala chlapa, kterému by se můj výběr líbil. Pro chlapečka mám Tadeáše, pro holčičku Sáru. Ale myslím, že tahle jména se mužským moc nelíbí. Tadeáš to nevyhrál ani u jednoho.

Jeden den jste schopná odzpívat muzikál a pak odejet na druhý konec republiky moderovat. To musí dát zabrat.

Člověk by měl najít kompromis. Popravdě, ten já pořád ještě úplně neumím. Jedu nadoraz. Moc dobře si pamatuji dobu, kdy jsem neměla práci a nikdo mě nechtěl. Když konečně přišly nabídky, brala jsem všechny. Byla šťastná, že mě lidi chtějí, mají zájem. Jeden rok jsem hrála Kleopatru na Slovensku. Začala zkoušet a pak i účinkovat v Noci na Karlštejně v Praze. Taky jsem vystupovala v Rebelech, natočila desku, nazkoušela Tři mušketýry. Dala si epizodní roličku ve filmu a do toho jsem měla i televizi. A jezdila na vystoupení. Za ten rok jsem měla patnáct dní volna celkem. Bylo to šílené.

Neodneslo to zdraví?

Ano, uhnala jsem si únavový syndrom. Celé tělo se mi rozhodilo. Už jsem docela v pohodě. Dřív bych přijela domů z představení a začala bych uklízet. Teď už jsem se naučila nedělat věci na doraz. Doktoři mi řekli, ať si zvolím priority. Takže teď je pro hlavní odezpívat dobře představení. Domácnost musí počkat.

V módě se spíš držíte klasiky. Pro řadu žen jste asi vzorem. Řešíte, co si ráno obléknete?

Já to nijak neprožívám, neřeším. Mám ráda jednoduché věci. Není nutné za módu utrácet spoustu peněz. Elegantní kousky se dají koupit i v běžných buticích. Jde jenom o to, jak to zkombinujete. Pro mě byl velkým učitelem tragicky zesnulý stylista Dan Procházka. Kousky, které mi poradil v šatníku, pořád mám, nikomu bych je nedala. Přemýšlel nadčasově a já ho za to obdivuji… Spíš mám pořád pocit, že jsem tlustá.

Proboha proč?

Zaprvé, televize přidává sedm kilo. To je známý fakt. Takže spousta zpěvaček, které potkáte v civilu, je drobnějších. Třeba Lucie Bílá. To byl pro mě strašný šok, když jsem ji viděla poprvé. Přišlo mi, že má třicet kilo i s postelí. Také je to součást povolání. Nikdo by se na mě nekoukal, kdybych nebyla upravená. A v divadle speciálně – při zkoušení nové hry zhubnete. Každý den jste na zkoušce čtrnáct hodin, nemáte čas se pořádně najíst. Tančíte, zpíváte. A hubnete. No a oni vám ušijí kostým. A pak začne zase normální režim. Už máte čas se najíst a taky se najíte. A pomalinku jdou kila nahoru. Ale kostým vám nikdo nezvětší. No a to je pak teror.

Podstoupila jste několik plastik nosu. Jste už s tváří spokojená?

To nikdy nebudu. Jsem perfekcionalistka. Vždycky něco může být lepší. A s tím svým ksichtem už asi nic neudělám. Tvar nosu jsem si nechala změnit, protože se mi nelíbil. Měla jsem z něj velký mindrák, opravdu trpěla. A ostatní zákroky byly v podstatě reoperace. Měla jsem zkrátka pech.

Stojí to za tu bolest?

Pokud cítíte, že máte v sobě takový mindrák, že se nemůžete kouknout do zrcadla, tak to za to stojí rozhodně.

Zahrála byste si zas v nějakém filmu?

To víte, že ano. Ale nikdo mě nechce. (smích) Zdeněk Troška mi nabídl roli víly v pohádce a to bych moc ráda, protože s dětmi přítele rádi a často na pohádky koukáme. Třeba na Princeznu ze mlejna 2, kde jsem hrála čarodějnici.

S jakou muzikálovou postavou jste se nejvíc sžila? Máte nějakou nejradši?

Měla jsem samé krásné postavy. Většinou i titulní muzikálové party. Nejdůležitější ale pro mě byl Drákula. Můj první muzikál, první velká role. Zlomová byla Kleopatra. Tam mě zaznamenala široká veřejnost. Problém jsem měla s Lady de Winter ze Tří mušketýrů. Vůbec mi nebyla sympatická. Byla to hrozná svině. Přišla, zabila, odešla. Úplně bezdůvodně. Pak ji naštěstí jednou písní polidštili, takže nakonec jsem i tuhle postavu dělala ráda.

Účinkujete v činohře Den na zkoušku. Jaké to je jen hrát a nezpívat?

Nejsem klasická herečka. Už se na představení přišli podívat i kolegové z branže, herci, zpěváci. A nikdo mě zatím nezhanil. Všichni jsou strašně překvapeni, že hraju. A věřte mi, že tihle lidi by mi bez okolků řekli, že jsem nemožná.

Co chystáte do budoucna? Sólovou desku?

Jsem ostuda. Od té doby, co jsem začala pracovat v muzikálech, jsem žádné CD nevydala. Říkala jsem: ‚Až příští rok, až příští rok.‘ A ono nic. Když máte hodně práce, tak se musíte na ni soustředit. A pro mne tou hlavní prací byl posledních šest let muzikál. Neměla jsem čas se zastavit, najít energii k jiným projektům.

Jste ráda pracovně vytížená?

Rozhodně. V téhle branži jste si sám sobě zbožím. A když pak nejsou zakázky a nemáte co dělat, začnete se ptát, proč poptávka vázne. Zda nejste okoukaný tovar, ležák s prošlou zárukou.

Autor: Adéla Pěničková, frč