Rocková scéna bývá propojená s drogami a alkoholem. Nezatoužila jste někdy „něco“ vyzkoušet?
Naštěstí jsem nikdy neměla žádné tendence k závislostem. Kdysi jsem zkusila „trávu“, ale to asi každý. Je pravda, že znám hodně lidí, kteří k drogám tíhli, ale mě to nikdy nelákalo… I když: jednou jsme se s někým bavili o tom, že bychom zkusili kokain, protože je to prý v pohodě. Ale já jsem pak dostala obrovský strach, a nakonec jsem do toho nešla.

A co alkohol? Ten vám taky nikdy nepřerostl přes hlavu?
Ráda si dám dobré víno. Ale stačí mi tak dvě tři skleničky. Nepotřebuji se opíjet do němoty. Když už se to ale někdy zvrtne, tak to pak stojí za to. Moc často to ale nebývá.

Musíte být psychicky hodně silná. Spolu s tátou jste prožili vůbec to nejhorší, co člověka může v životě potkat. Přišla jste o maminku i o bratra. Myslíte, že co se v životě má stát, to se stane?
Je pravda, že se mi to často honilo hlavou. Nevím, jestli existuje něco jako osud, ale možná ano. Možná i situace, o kterých si myslíme, že je svým jednáním ovlivňujeme, jsou už předem dané… Samozřejmě, že někdy přemýšlím o smrti. Poměrně často. Ale říkám si, že když jsme z původní rodiny zůstali jen dva, tak se nám snad už nemůže nic stát. Snad už si to u nás osud dostatečně vybral.

Bojíte se o sebe někdy?
Je ale pravda, že jsem se nedávno opravdu bála, že umřu. Letěli jsme nad Alpami a najednou jsme prudce klesali a potom zase prudce stoupali. A při stoupání jsme měli tak nepříjemnou turbulenci, že jsem se hrozně vyděsila, že už je konec. V tom okamžiku mi blesklo hlavou: „Maminko ne, vždyť ty víš, že ještě musím mít děti.“ Je fakt, že jsem byla zrovna docela unavená, tak jsem to asi moc prožívala…

Při únavě často emoce pracují na plné obrátky…
Stejně si myslím, že je důležité také to, jak je člověk „vyladěný“. Pokud je někdo negativní a dusí všechno v sobě, přitahuje na sebe smůlu. To já se potřebuji ze všeho okamžitě vymluvit a vybrečet. Když mám nějaký problém nebo bolístku, okamžitě obvolávám kamarády… A výborné jsou na to taky koncerty. Tam ze sebe všechny emoce naplno vykřičím. To je super.

Zmínila jste, že chcete mít děti. Není pro ně už ten pravý čas?
Momentálně nemám ani partnera, takže to ještě nejde. Mám ale psa, a to mi zatím stačí.

Jenže čas hrozně letí. Nemáte někdy strach, že to nestihnete?
Ne, vůbec. Kdyby bylo nejhůř, nějak bych si to zařídila…

Přesto se ale na miminko můžete těšit. Současná žena vašeho tatínka, Alice, teď dítě čeká…
Už jsme se spolu domlouvaly, že jí budu někdy hlídat. Protože se už sama dostávám do věku, kdy bych děti měla mít, můj vztah k nim se hodně změnil. Dřív to pro mě byli jen tvorečkové, kteří brečí a blinkají, ale teď už to začíná být jiné.

Petr Janda předváděl, jak si jeho aktuální manželka a dcera rozumějí

Autor: Jiří Černohorský

Jak vlastně s Alicí vycházíte?
Já jsem s ní úplně v pohodě, jsme kámošky. Je pravda, že jsem měla vždycky citově blíž k Martině (druhá manželka Petra Jandy – pozn. red.). Možná i proto, že než jsem odešla do Německa, všichni jsme bydleli dva roky společně pod jednou střechou. Alici jsem vlastně ani moc neznala. Setkaly jsme se jen párkrát, když jsem přiletěla za tátou do Čech.

Nechtěla jste mu zpočátku vztah s o tolik mladší ženou rozmluvit?
Když táta přivedl Alici poprvé domů, říkala jsem si: „Sakra, vždyť je mladší než já!“ To jsem už i já začínala mít pocit, že pomalu patřím do starého železa. A tak jsem se táty ptala, jestli by si třeba nechtěl najít nějakou starší. Bála jsem se totiž, aby ho to potom nebolelo, podobně jako předtím s Martinou. Pamatuji si, že byl hodně smutný, když se spolu tenkrát rozešli.

Zatím to ale vypadá, že si s Alicí opravdu rozumějí…
Přiznávám, že jsem to opravdu zpočátku docela řešila. Dokonce jsem to tehdy probírala s jedním pánem na Ibize. On měl také mladší ženu. A naštěstí mě dokázal přesvědčit, že na věku vůbec nezáleží. Je pravda, že jsem si nejvíc přála, aby byl táta šťastný. A to on s Alicí opravdu je. Vidím, že je spokojený, a to je pro mě ze všeho nejdůležitější.

Určitě je spokojený i proto, že vás má teď častěji doma. Vy ale musíte kvůli účinkování v muzikálu Mona Lisa neustále „pendlovat“ mezi Prahou a Německem. Nemáte toho někdy plné zuby?
Mně to nevadí. Jsem ráda, když mám pořád co dělat. Vyhovuje mi to tak.

Kde se vlastně cítíte víc doma? V Čechách, nebo v Německu?
Určitě v Čechách. Tady mám své srdce, svoji rodinu. I když je fakt, že před pár lety bych vám ještě řekla, že v Německu. Věci se mění. Ale Prahy se momentálně nemůžu vůbec nabažit. Nedávno jsem třeba procházela Starým Městem. Měla jsem zrovna takovou nostalgickou náladu, a tak mi skoro ukápla slza. Praha je nádherná.

Jako Mona Lisa musí chodit na nezvyklých podpatcích a pohybovat se v renesančních šatech

Autor: Lenka Hatašová (Glanc), Blesk

Proč jste vlastně roli v muzikálu vzala? Na nedostatek práce si asi stěžovat nemůžete, se svojí kapelou jste v Německu poměrně populární… Měl na vaše rozhodnutí nějaký vliv rozchod se zpěvákem Sashou?
Zrovna v době, kdy jsme se rozešli, přišla nabídka od producenta Lichtenberga, jestli bych nevzala roli Margerity. Bylo to přesně načasované. Tak jsem si řekla: „Proč ne?“ Navíc to nebyla moje první zkušenost s muzikálem. Před lety jsem hrála v Krysaři.

Nakonec jste nečekaně nahradila v hlavní roli Ivetu Bartošovou. Jaký z toho máte pocit?
Bylo příjemné stát se třetí Monou Lisou… Tak už to v životě chodí, že se jeden raduje a druhý je smutný. Já osobně jsem Ivetě nic neudělala, proto nemám žádné pocity viny. A jsem ráda, že mi zůstala i role Margerity, která je trochu živočišnější. Můžu tak hrát zároveň andílka i ďáblíka, a to mě hrozně baví.