Česká rodina v Thajsku: Jak jsem nepochopil hladové děti

Druhý den ráno jsme si na ulici dali snídani a radili se, co dál. V plánu jsme měli jednak ten královský palác, ale taky tu supermoderní rychlodráhu z centra na letiště.

Zase tuk-tuk

Šli jsme se zase zeptat. Po konzultaci s příjemnou Thajkou jsme přišli na to, že návštěvu paláce nemáme šanci (pokud chceme být před polednem na letišti) stihnout. Nevadí. Nahradíme jeden zážitek druhým. Ke stanici městského rychlovlaku pojedeme tuk-tukem.

A tak jsme zase stavěli a smlouvali. Honza usmlouval a nasedli jsme. Do té chvíle nikde po výjimečném stavu nebo protivládních demonstrantech ani potuchy.

Pohádky o dětech ... nebo ne?

Jakmile jsme sedli do motorky, řidič strašně naříkal a pořád si dával ruku před pusu a pískal. A já trpělivě odpovídal česky: “Neříkej, že od nás dostaneš tak málo, že ty tvoje děti, co nemají co jíst, zůstanou hladové. Dostaneš víc jak dvakrát tolik, než kolik nám poradili v agentuře…“

A on pořád a pořád. Že ho to baví, odvolávat se na hladové děti! Se mnou to nic neudělá… říkal jsem si.

Sametová demonstrace

Omyl se ukázal záhy: řidič nemyslel na své děti ale na nás, snažil se nám sdělit, že cestou potkáme demonstranty, kteří úmyslně zpomalují dopravu a přitom hlasitě pískají na píšťalky.

V duchu jsem se zasmál veselému omylu a pak už jen fotil demonstraci na tisících skútrech. Pár aut s tlampači. Ani pomyšlení na nějaké nebezpečí, agresi nebo situaci před atentátem.

Řidič ješita

Náš řidič se ale s problémem za cenu divokého verglování řídítky vypořádal obdivuhodně. A my ho zato poplácali zezadu po ramenou. To co s ním uznání a pochvala udělala, se nedá dost dobře poptat. Vydráždil tuk-tuk na maximální výkon, řítil se  přecpanými bulváry, tlačil se do nejšílenějších skulin, troubil, kličkoval mezi pruhy, vytlačoval se s hbitými skútry.

Jestli jsme měli obavy, jak se na letiště přes demonstrací ochromené centrum dostaneme, byli jsme teď v klidu. Během dvaceti minut nás vyložil u stanice supermoderní nadzemky, zinkasoval, vyfotil se s námi a odprděl zase někam do smogu.

Na letiště jsme to měli příjemnou půlhodinku. Tam se Honzík usadil se sendvičem, kolou a tabletem do sedaček u příletového východu a já šel vyhlížet babičku.

Jestli se tchýni podařilo úspěšně doletět až do slunného Thajska, nebo se ztratit při přestupech, se dozvíte už zítra. A nejen to, s rodinou v Thajsku můžete být dokonce v kontaktu. Pokud vás bude cokoliv zajímat, neváhejte poslat e-mail na adresu rodinavthajsku@email.cz