Česká rodina v Thajsku: Konečně Bankok!

Thajci disciplinovaně vystoupili a bez jakýchkoliv protestů táhli své kufříky po dálničním přivaděči dolů do živého města. No co, šli jsme za nimi. Vystoupila tady i ta hodná vstřícná Thajka a pomohla nám sehnat taxíka. Udivilo mne, že s cestou souhlasil až čtvrtý. Vyrazili jsme.

Koukal jsem z oken pořád dokola, vyhlížel jsem nebezpečí. Jako z bunkru. Jakmile by nebylo bezpečno, pryč! Ale všude kolem jen a jen dopravní špička, městský prach, motorky, semafory.

Tycho de Brahe vydržel!

V tu chvíli se ukázalo, že je třeba po dlouhé cestě zastavit se na toaletě. Byli jsme dva chlapi, takže stačil třeba i jenom park. Ale v tu chvíli kolem nás žádný park, ani náznakem nebyl. Občas byl strom, ale i ten obepínal beton.

Potřeba se hlásila čím dál víc. Snažil jsem se komunikovat s řidičem – taky chlap, mohl by to pochopit. Anglicky, nic. Posunky a česky. Nic. Na mobilu napsané velké WC. Nic. Co teď? Najednou nám řidič podává mobil a říká magické: ingliš. Beru telefon, představuji se a slyším anglickou odpověď. Sláva.

Na druhé straně je mladý ženský hlas, ale na stud si v tu chvíli nehrajem, říkám jasně a dvakrát co je třeba. Slyším ještě potvrzení a pak hned vracím telefon řidiči. Ten naslouchá, pak se zasměje. A pak šlápne na plyn, projede jednu červenou, druhou a jako stíhač zatočí mezi domy. A tady je pumpa a za ní záchod. Za minutu už jedeme dál a na našich tvářích sedí spokojenost a znovunabytý klid.

Je tady všechno

Vystoupili jsme na slavné KhaoSan Road, kam míří prakticky všichni turisti, hlavně ti s batohem. Ale zdaleka nejen oni. Je tu prostě všechno: jí se tady, nakupuje, bydlí, pije, baví, setkává, kupují letenky, padělají se tu všechny myslitelné průkazy, tetuje se tu a vůbec. Mumraj už v poledne.

Nejprve jsme Honzíka najedli. Chtěl pizzu a kolu. Našli jsme, sám si objednal, pak i zaplati. Pak jsme hledali ubytování. Dá se tu přespat levně a přímo v centru dění. Chtěl jsem, aby to Honzík zažil. Našli jsme tedy hostel hned ve vedlejší ulici. Jedna dvojpostel, zašroubované okno, dost páchnoucí koupelnička se záchodem a sprchou, klimačka a větrák. A dost. 640 Báthů.

Nástrahy velkoměsta

Trochu jsme si odpočinuli a pak jsme vyrazili do města. S Honzíkem jsme měli plán, že zkusíme se soumrakem vyjet do vyhlídkového patra na vrcholu některého z bangkokských mrakodrapů. Ptal jsem se na to ve dvou cestovních agenciích, ale řekli mi, že to je v jednom, ale tam jsou nahoře jen a jen restaurace a musíme si pro vyhlídku koupit alespoň bufetovou večeři za nějakých 650BTH. To nás štvalo.

A tak jsme raději šli na tuk-tuk. Honzík něco podobného nikdy neviděl. Motorky s makým sofa vzadu pro dva zadky a celá vyšperkovaná odrazkami, blikátky a pořád troubící se Honzíkovi líbily. Chtěli jsme udělat malou okružní jízdu, tak dvacet minut. Zastavili jsme jednoho tuk-tukáře a smlouvali. Chtěl po nás šílenou cenu. Pak druhý, pak třetího – to už jsme zastavovali kus dál od nejturističtějího místa ve městě.

Honzík pomáhal smlouvat. Anglicky sázel číslovky. Docela mun to šlo. Otrkal se. Pak jsme konečně smluvili a jeli jsme. Prdlavkou jsme profrčeli pár křižovatek, kolem parku, pak kolem královského paláce. Říkali jsme si, že druhý den ráno bychom  sem mohli na prohlídku.

Zase tetování

Po návratu zpět na KhaoSan chtěl Honzík zase pizzu. Dostal peníze a zkušeně šel. Pak že obhlédneme obchůdky. Dá se tu koupit doslova cokoliv. Nechával jsem ho zcela svobodně bloumat, brát do ruky, koukat, pak i ptát se na cenu. Postupně se zajímal o: silný laser, boxer s hroty, nožovou ninjovskou hvězdici, zapalovač jako granát, těžítko jako granát, samurajský meč, trika s blikající barevnou hudbou, sluneční brýle a tetování.

A u toho tatoo zůstal. Původní mystický býk na noze z počátku pobytu na ostrově mu už dávno vybledl a zmizel. Bylo místo pro další. Chtěl ho moc. Nevěděl co. Dostal na klín přímo na ulici štos vzorů. Mladá tatérka se mu trpělivě věnovala. Až Honzík našel: něco jako keltský obrazec zasazený kolem kotníku, sahal k malíčku a nahoru až do půli lýtka. Moc ho chtěl. Já smluvil cenu na 150Báthů, asi na stovku českých.

No a pak si Honzík užíval dobrou hodinu malování hennou na svou nohu. Já jako pyšný otec jsem si došel vedle do krámku pro lahvovou třetinku piva a fotil jsem ho. Pak jsem fotky posílal přímo z mobilu mámě a známým.

Hurá do postele

Pozdě večer jsme se ještě prošli centrem. Lidí bylo všude mrak. Bary i pouliční maséři jeli naplno. Nabízel jsem Honzíkovi k večeři rybu, kuřecí špíz, smaženou rýži, palačinku, nudle, polívku. Chtěl zase pizzu. Měl ji mít. Asi toho všeho na něj bylo už moc.

My šli spát, bylo skoro jedenáct. Jenomže se ukázalo, že v baru pod námi je živý rockový koncert a náš pokoj je podepřen jednou z reprobeden. Třásla se s námi pelest postele. Bez legrace. Já si to jako táta vyčítal, Honzík byl tak zničený, že usnul i tak. Hrdina!

Jak to s cestou Jana a Honzíka Rýdlových na letiště dopadlo a jaké drama tou dobou v Thajsku zažili, se dozvíte už zítra! A nejen to, s rodinou v Thajsku můžete být dokonce v kontaktu. Pokud vás bude cokoliv zajímat, neváhejte poslat e-mail na adresu rodinavthajsku@email.cz