Jak na to?
Největší dilema jsem měl s tím, kdy mám pro prodloužená víza vlastně vyrazit. Pokud pro ně zažádám s předstihem, budu mít jistotu, nebo třeba možnost opravného pokusu, ale může se stejně dobře taky stát, že mi úředník prostě jenom dá prodlužovací razítko do pasu a prodlouží to ode dne vyřízení. A to by nám pak nestačilo až do odletu.
Česká rodina v Thajsku
Autor: archiv Jan Rýdl
Pak tu byla samozřejmě i takzvaná metoda „visa run“, což znamená odjet taxíkem na nejbližší hranice, udělat krok tam, krok zpět a tím získáme víza na další dva týdny. Pokud bychom někam na otočku odletěli letadlem, dostali bychom víza na měsíc.
Výlet na úřady
Honily se mi tyhle vízové počty v hlavě už pěkných pár týdnů. Nakonec jsem se rozhodl, že vyrazím na místní „immigration“ úřad s předstihem. Jen tak jako na obhlídku. A abych to maskoval úplně, vzal jsem s sebou matěje. Jako že výlet.
Česká rodina v Thajsku
Autor: archiv Jan Rýdl
Vyrazil jsem jen tak ráno na motorce na nejbližší přívoz. Ferry právě stála v kotvišti, takže jsme jenom zaplatili a nalodili se. Plavba na pevninu trvala ani ne hodinu.
Fotky? Nemáme!
Ještě jsem zapomněl – pár dní před touto cestou jsem koukal na internetové stránky místní státní správy a stáhl si formulář „Visa extenzion“. A dočetl jsem se hroznou věc - na každém formuláři musí být fotka. S tím jsem nepočítal. Bude to znamenat vláčet celou rodinu někam k fotografovi a platit peníze.
Česká rodina v Thajsku
Autor: archiv Jan Rýdl
Tak jsem požádal Soňu a ona s nekonečným pochopením vůči mým nedokonalostem sáhla do vlastní portmonky a vytahala odsud (jak to holky a ženy mají) fotky dětí. Takže jsem kromě své a Vítkovy měl všechny. To už se ale dalo řešit.
Cestou necestou
Před odjezdem jsem taky koukl na internetovou mapu, jak se do Immigration Office of Thailand dostanu. Na motorce. Bylo to velmi prosté: od Ferry doprava. Tři kilometry, a někde za nemocnicí po levé straně. Nic se nemohlo stát.
Česká rodina v Thajsku
Autor: archiv Jan Rýdl
Vylodili jsme se, Matýsek nasadil vojenský klobouk a brýle a kolem jedenácté jsme už frčeli z přívozu na betonové molo. Nájezd na hlavní silnici, která vede až z Bangkoku a je se svými více než 400 kilometry nejdelší souvislou ulicí v Thajsku, jsme našli snadno. Odbočili jsme a jeli vstříc nemocnici. Tedy prvnímu orientačnímu bodu.
A jedeme
Jedeme. Nemocnice nikde. Dokonce ani žádné město nikde. Jedeme. Už jsme byli třikrát tak daleko, než jsme podle mapy měli být a já, dosud tak pyšný na svůj orientační smysl, jsem začal zle upadat na duchu.
Česká rodina v Thajsku
Autor: archiv Jan Rýdl
Najednou jsme minuli ceduli. Ty jsem většinou nechával bez povšimnutí, protože thajský „sypaný čaj“ číst neumím. Ale tahle byla něčím zvláštní. Vrátili jsme se. Byla tam latinka. A mezi nápisy stálo nádherné, vysvobozující: Police. Kde jsou policajti, tam je i úřad. Snad.
Ne tak sladká policie
Ujeli jsme sotva půl kilometru, když to vedle nás zabrumlá silným motorem, to s námi rychlost srovnal thajský policajt na těžké motorce. Brýle, helma, černá uniforma, jak z amerického filmu. Autoritativně pokynul ke krajnici. Já štěstím zářil, pomoc je tu. Záchrana. Výborně.
Česká rodina v Thajsku
Autor: archiv Jan Rýdl
No a pak ten polda sesednul, přišel k nám, ukázal na mě a řekl: Helma? Tu jsem neměl. Ani přibalenou s sebou, že bych ji s omluvou hned narazil. A tak chtěl dokumenty.
Ale to jsme zase my s Matýskem nechtěli vzdát. S velkými prosbami jsme ho přesvědčili, že potřebujeme vědět, kde se prodlužují víza. Poliš řekl: Dobře, zavedu vás tam a pak pojedete se mnou na stanici! A jelo se. Sotva kilometr.
Jsme tady!
Česká rodina v Thajsku
Autor: archiv Jan Rýdl
Jakmile zastavil a ukázal na docela nový bílý dům a začal svůj stroj otáčet, my jakoby nic sesedli, zamkli skůtra, mávli jako že děkujeme a šli dovnitř. Hop nebo trop… No a trop. Polda ani rukou nemávl a odjel.
Vešli jsme do vízového úřadu. Ten je tady v Thajsku hodně prestižní, důležitý. Cizinců je tu velká spousta. A šmelí se tu s drogama, z Kambodže sem migrují nelegálové a tak vůbec. Měl jsem docela nahnáno. Řekl jsem si: okouknu provoz, naberu si formuláře a padáme.
Ale ne...
Česká rodina v Thajsku
Autor: archiv Jan Rýdl
Stačil jsem jen pozdravit. A už se od stolu zvedl thajský sporý čtyřicátník a kynul rukou ať jdu k pultu. Já byl nešťastný. Měl jsem jenom pasy, ani ne všechny fotky, jediný formulář nebyl vyplněný, jen peněz na mastné poplatky jsem měl dost. Tak jsem mu dal, co jsem měl. A hned jsem tahal kopie elektronických letenek, abych mu ukázal, kdy odlétám, aby mi to vízum neprodloužil málo!
Česká rodina v Thajsku
Autor: archiv Jan Rýdl
Šup, šup, šup. Vrátil mi pasy všech tří dětí. já zvedl obočí. On povídá: Děti dobrý, ty neprodlužujte, ty OK. Pak kouknul do pasu Soni a povídá: Kde je manželka? Já nato že u zbylých dětí. A on zas: Máte její fotku? Já že jo. A on zas: Bežte vedle do obchodu, mají tam kopírovací stroj, oni vědí, co mají dělat. Pak přijďte.
Schody jsme s Matýskem přeskákali. Vletěli jsme do krámku, kde měli párky v rohlíku a kopírku. A za minutu o celých 8 Bathů, tedy asi pětikorunu lehčí, jsme frčeli zpátky do úřadu.
A STOP!
Česká rodina v Thajsku
Autor: archiv Jan Rýdl
Celé naše nadšení opařila cedule na dveřích: Pauza na oběd. Hmmm. Tak tu prostě někde hodinku počkáme. A rozhlíželi jsme se s Matýskem, kam se před poledním žárem tady těsně nad rovníkem schováme.
Najednou z otevřeného okna vykoukla úřednice a přísně houkne anglicky: Kde jste? Pojďte sem, přece! A tak jsme vešli, dali co chtěli, sedli si a po deseti minutách jsme si odnášeli pasy s prodlouženými vízy.
Česká rodina v Thajsku
Autor: archiv Jan Rýdl
Vítězství ale ještě nebylo dokonalé. Cestou zpět jsme míjeli na motorce policejní stanici. A ten policajt, co nás chytil bez helmy tam stál. Jak nás viděl, ukazoval na hlavu. A my mu s Matýskem mávali a mávali a mávali…
Další zážitky z tříměsíčního pobytu v Thajsku na vás čekají už zítra. A nejen to, s rodinou v Thajsku můžete být dokonce v kontaktu. Pokud vás bude cokoliv zajímat, neváhejte poslat e-mail na adresu rodinavthajsku@email.cz
5°C
