Česká rodina v Thajsku: Rájem i peklem za šest stovek

Na ostrově Koh Chang je nádherné, téměř nedotknuté vnitrozemí. Hory, džungle, rozbitá koryta potoků. Jeden ze zážitků pro turisty je tu organizování trekingu, tedy pěších pochodů džunglí, výstupů na místní až 700 metrové vrcholy. To jsem si nemohl nechat ujít, mám to rád. Ostatně něco podobného láká i Matěje, asi trochu i Honzu.

A tak jsem se na jeden trek přihlásil

Cena byla ucházející, v přepočtu nějakých šest set korun. Ovšem i s dovozem a odvozem a pitím a ovocem a obědem. Nebylo co řešit. Vybral jsem si ze čtyř tras tu, která slibovala výstup na vrchol, který se mi tady na ostrově líbil už když jsme prvně připlouvali přívozem.

Vzal jsme si jenom lahev vody, repelent, tatranku, peníze, foťák a plavky a toaleťák. Pak mě skoro načas vyzvedli malou dodávkou, která tou dobou už byla po okraj plná dalších turistů. Seděl jsem na korbě proto dvacet minut jízdy do džungle jen tak na půl zadku a s jednou nohou opřenou zvenku o nárazník. Tady je to normální.

Domorodý průvodce nás vyložil v divokém údolí

Nejprve jsme procházeli plantáží. Tan, tak se průvodce jmenuje, byl neuvěřitelně pozorný a trpělivý. U každého stromu, keře se zastavil a vysvětloval, odpovídal na otázky, radil při focení, ukazoval zajímavosti. Gumovníky, banány, papája, mango, avokádo, ananasy. A další, kterým jsem nerozuměl. Ale pochopil, že tohle všechno Thajci buď jedí, nebo dokáží využít, zpracovat, a nejlépe vše najednou.

Pak se terén začal zvedat. Pohltila nás džungle. Horko, dusno, křik jak ve zverimexu. V tu chvíli odpadla naducaná Číňanka prý z HongKongu. Tana to vůbec nepřekvapilo. Je zkušený, muselo mu to být jasné, už když ji bral do auta. Stoupali jsme. Bylo obtížné vyladit správně tempo tak, aby se jeden moc nepotil, moc nezadýchal, moc se mu nerozjel tep, přitom aby výstup měl efektivní rytmus a při tom všem aby se tělesný termoregulační systém dokonale nezbláznil a nekolaboval. Každému to šlo jinak.

Po nějakých dvaceti minutách jsme došli k nádherné skalní vyhlídce. Byly jsme už určitě  o nějakých 200 metrů výš, než jsme začali. Byl nádherně vidět severní cíp ostrova i výběžek, podle kterého se Koh Chang jmenuje právě takhle. Chang znamená totiž slon a na severu je malý ostrůvek nápadně připomínající koupajícího se slona. Hřbet, zadek, krk, hlava, natažený chobot.

Šlapalo se dál

Dařilo se mi být v čele skupiny. Je příjemnější koukat na liány a zelený mix všemožného rostlinstva než někomu na záda. Začalo se sestupovat. Docela ostře. Pod nohama klouzalo kamení, štěrk, listí, rozdrolená termitiště, chytali jsme se lián. Tak to psal i Batlička, telelil jsem se v duchu.

Zastavili jsme dole u potoka. Tady to v období dešťů musí řvát proudem letních lijáků. Teď potůček sotva tekl. Přesto dokázal kouzelně padat v mírných vodopádcích . Fotilo se. Tan tady sundal ze zad nápadně těžký batoh. Říkal jsem si, co on tam může asi tak mít?! Asi vodu pro ty, kteří budou v krizi nebo neodhadli svou spotřebu. Pak určitě nese velkou lékárnu včetně sér proti různým hadím jedům, a dál?

Tan nevzrušeně otevřel batoh a tahal ven další a další trsy sladkých malých banánů, pomelo loupal  a nabízel. Chutnalo to skvostně. V džungli. Pak si dal batoh na záda a bylo naprosto jasné, že tam už nemá nic. Ani tu vodu nebo život zachraňující séra. Nakonec se ukázalo, že nemá ani telefon.

Je tady!

Mířili jsme k nejvyššímu bodu treku, ostrému skalnatému vrcholu vysoko nad White Sands Beach. Bylo to těžké, nádherně obtížné a bylo už poledne. Dosažení vrcholu a pohled na celý ostrov byl odměnou za vše. Na vršku odhodil Tan batoh a řekl, pojďte, ukážu vám krásnou vyhlídku. A sestoupil kousek po úbočí vrcholu. Po pár krocích se zarazil a anglicky zařval: Je tady, on je tady!!!

Zarazili jsme se jako zaskočená noční hlídka! Co? kde? Kdo?! A Tan ukazuje někam do větví. Nevidíme nic. Jenom větve, listí, pěkné počasí a pak i hada! Dokonale šťovíkově zelený, černé korálky očí, ani ne půlmetrový, zamotaný na poměrně útlé větvičce. To všechno bylo fajn. Jenomže on přitom hned za hlavičkou už měl tělo „napružené“ do útočné osmičky.

Tan ho chvíli pozoroval a pak se poptal po nějaké holi nebo klacku. Že prý ho odstraní. To se nám ulevilo, podle nás to znamenalo, že není nebezpečný. Tan ho nakonec skutečně donutil popolézt o nějaké dva tři metry stranou, na jinou větev. My fotili.

A pak se rozproudila diskuse. Tane, co je to za hada? Tan řekl něco thajsky. Jo, jak je to anglicky? Pokrčení rameny a zase trochu thajštiny. Je nebezpečný? Tan zvedl obočí. Je jedovatý? Tan jakoby nerozuměl. Tane, máme si na něj dávat pozor? A Tan povídá: Je to stromová zmije.

Po obědě

Měli jsme smažnou rýži s kuřecím a zeleninu v plastových miskách. Každý porci vyfasoval při vystupování z auta a šlo se dál. Dalším cílem byl vodopád a koupání. To ale bylo třeba ještě dvě hodiny bojovat s džunglí. I když se šlo po více či méně vyšlapaných cestách, někdy se prostup pralesem téměř ztrácel.

Na téma hadů se mluvilo ještě jednou. Tan mluvil o tom, jaká zvířata během treků potkává: opice, ptáky, mravence, hady. Jaké hady, Tane? Jako dneska nahoře. Někdy kobru. Žijou tady kobry? Jo, určitě tu jsou. Vídáš je? Ani ne, vždycky jenom slyším zašustění trávy a listí někde před sebou. A šlapal jako by nic dál.

Hadi vs. housenky

Tan se sice tvářil celou dobu, jakoby divočina bylo něco naprosto normálního – tedy pro něj ano – ale přeci jenom ho něco vyvedlo z míry. To se jednou jen tak letmo opřel o strom a najednou ucukl rukou, a zanadával. A hned anglicky na všechny: Pozor, pozor tady na stromě. Tam nic zvláštního. Jen nějaká docela dost chlupatá housenka. Pěkně zabarvená do hněda jako ten strom.

Tan ji hned naštvaně sešťoural klackem – nechtěla se vůbec pustit – na zem. A pak hned vytáhl z batohu vodu a poléval si dlaň.Co to bylo za veselý hmyz a co se mu dělo na ruce, o tom nic neříkal. Mluvil jen chvíli thajsky.

Vodopády byly přenádherné

Spousty kamení, obrovských balvanů, do toho liány, vodoměrky, polomlha tropického lesa. Nešlo to ani hodnověrně vyfotit. Dál se šlo buď přímo potokem, skákalo se po kamenech, slézaly vodopády, anebo pro opatrnější nebo už zcela vyčerpané tu byla stezka ve stráni. Ani tam ale pochod nebyl úplně zadarmo.

Do auta jsme sedali úplně vyřízení. Bylo to nádherné. Toužil jsem po skoku do moře, pak do bazénu. Těšil jsem se ale i na to, že se určitě k vodopádům a na tu nižší vyhlídku vrátím, ukážu to klukům. To bude dobrodrůžo!

Další zážitky z tříměsíčního pobytu v Thajsku na vás čekají už zítra. A nejen to, s rodinou v Thajsku můžete být dokonce v kontaktu. Pokud vás bude cokoliv zajímat, neváhejte poslat e-mail na adresu rodinavthajsku@email.cz