2°C
Na ostrově Koh Chang je nádherné, téměř nedotknuté vnitrozemí. Hory, džungle, rozbitá koryta potoků. Jeden ze zážitků pro turisty je tu organizování trekingu, tedy pěších pochodů džunglí, výstupů na místní až 700 metrové vrcholy. To jsem si nemohl nechat ujít, mám to rád. Ostatně něco podobného láká i Matěje, asi trochu i Honzu.
A tak jsem se na jeden trek přihlásil
Cena byla ucházející, v přepočtu nějakých šest set korun. Ovšem i s dovozem a odvozem a pitím a ovocem a obědem. Nebylo co řešit. Vybral jsem si ze čtyř tras tu, která slibovala výstup na vrchol, který se mi tady na ostrově líbil už když jsme prvně připlouvali přívozem.
Domorodý průvodce nás vyložil v divokém údolí
Nejprve jsme procházeli plantáží. Tan, tak se průvodce jmenuje, byl neuvěřitelně pozorný a trpělivý. U každého stromu, keře se zastavil a vysvětloval, odpovídal na otázky, radil při focení, ukazoval zajímavosti. Gumovníky, banány, papája, mango, avokádo, ananasy. A další, kterým jsem nerozuměl. Ale pochopil, že tohle všechno Thajci buď jedí, nebo dokáží využít, zpracovat, a nejlépe vše najednou.
Po nějakých dvaceti minutách jsme došli k nádherné skalní vyhlídce. Byly jsme už určitě o nějakých 200 metrů výš, než jsme začali. Byl nádherně vidět severní cíp ostrova i výběžek, podle kterého se Koh Chang jmenuje právě takhle. Chang znamená totiž slon a na severu je malý ostrůvek nápadně připomínající koupajícího se slona. Hřbet, zadek, krk, hlava, natažený chobot.
Šlapalo se dál
Zastavili jsme dole u potoka. Tady to v období dešťů musí řvát proudem letních lijáků. Teď potůček sotva tekl. Přesto dokázal kouzelně padat v mírných vodopádcích . Fotilo se. Tan tady sundal ze zad nápadně těžký batoh. Říkal jsem si, co on tam může asi tak mít?! Asi vodu pro ty, kteří budou v krizi nebo neodhadli svou spotřebu. Pak určitě nese velkou lékárnu včetně sér proti různým hadím jedům, a dál?
Tan nevzrušeně otevřel batoh a tahal ven další a další trsy sladkých malých banánů, pomelo loupal a nabízel. Chutnalo to skvostně. V džungli. Pak si dal batoh na záda a bylo naprosto jasné, že tam už nemá nic. Ani tu vodu nebo život zachraňující séra. Nakonec se ukázalo, že nemá ani telefon.
Je tady!
Zarazili jsme se jako zaskočená noční hlídka! Co? kde? Kdo?! A Tan ukazuje někam do větví. Nevidíme nic. Jenom větve, listí, pěkné počasí a pak i hada! Dokonale šťovíkově zelený, černé korálky očí, ani ne půlmetrový, zamotaný na poměrně útlé větvičce. To všechno bylo fajn. Jenomže on přitom hned za hlavičkou už měl tělo „napružené“ do útočné osmičky.
A pak se rozproudila diskuse. Tane, co je to za hada? Tan řekl něco thajsky. Jo, jak je to anglicky? Pokrčení rameny a zase trochu thajštiny. Je nebezpečný? Tan zvedl obočí. Je jedovatý? Tan jakoby nerozuměl. Tane, máme si na něj dávat pozor? A Tan povídá: Je to stromová zmije.
Po obědě
Na téma hadů se mluvilo ještě jednou. Tan mluvil o tom, jaká zvířata během treků potkává: opice, ptáky, mravence, hady. Jaké hady, Tane? Jako dneska nahoře. Někdy kobru. Žijou tady kobry? Jo, určitě tu jsou. Vídáš je? Ani ne, vždycky jenom slyším zašustění trávy a listí někde před sebou. A šlapal jako by nic dál.
Hadi vs. housenky
Tan ji hned naštvaně sešťoural klackem – nechtěla se vůbec pustit – na zem. A pak hned vytáhl z batohu vodu a poléval si dlaň.Co to bylo za veselý hmyz a co se mu dělo na ruce, o tom nic neříkal. Mluvil jen chvíli thajsky.
Vodopády byly přenádherné
Do auta jsme sedali úplně vyřízení. Bylo to nádherné. Toužil jsem po skoku do moře, pak do bazénu. Těšil jsem se ale i na to, že se určitě k vodopádům a na tu nižší vyhlídku vrátím, ukážu to klukům. To bude dobrodrůžo!
Další zážitky z tříměsíčního pobytu v Thajsku na vás čekají už zítra. A nejen to, s rodinou v Thajsku můžete být dokonce v kontaktu. Pokud vás bude cokoliv zajímat, neváhejte poslat e-mail na adresu rodinavthajsku@email.cz
