Česká rodina v Thajsku: Tři špijóni ve vojenské maríně

Není na světě nic, co by otec svým nadšeným synům dokázal nebo dokonce chtěl upřít. Navíc když i my, totiž já a Soňa jse se na tu vojenskou loď, která má vpředu i vzadu dělo, prostě chtěli podívat.

A tak jsme jednou zastavili a šli dovnitř. Po pár krocích jsme natrefili na vojáka, který si za strážním domkem myl soukromé auto. Anglicky nic moc, ale pochopil co chceme a rozhodně nás odmítl: Je to thajská NAVY, tajné, fotit už vůbec ne, molo je nebezpečné a nikdo na základnu nesmí. Nakonec nám dovolil popojít pár kroků a koukat na loď ze břehu. To jsme k ní měli dobře 150 metrů. Ale alespoň něco.

Správný chlap se nevzdává

Pro kluky byl tenhle pokus taky zážitek. Tuze stojí o všechno kolem vojáků, lodí, letadel a najednou je tady ohromná bitevní loď na dosah, ale…. Nějak mi to nedalo. Mezitím se plavidla vyměnila za ještě větší a s dalším dělem navíc.

Jednou jsem se vracel se staršíma klukama na motorce sám a najednou jsem se rozhodl. Hop nebo trop. Jak se říká při hraní pokeru: All-In. Brána do areálu byla otevřená. Nikdo na první pohled nebyl na dohled. A tak jsem zastavil u základny a řekl jsem překvapenému Honzovi a Matějovi: Dělejte co vám řeknu. Jdeme na molo!

Kdyby něco, tak nic!

A vyrazili jsme. Padla jasná informace: neohlížejte se, jděte. Šli jsme. Čekal jsem napjatě po prvních krocích po mole, zda za námi začne někdo křičet nebo se ozve chvatné dusání vojenských bot. Z vojny si ještě pamatuju, jak zní cvaknutí při natahování samopalu. Smysly jsem měl napnuté nadoraz.

Ale nic. Další kroky. Nic. Pořád klid. Pak začal opatrně Matýsek: Tati, myslíš že je to dobrý nápad…? Honzík měl tendenci se ohlédnout nazpět. Řekl jsem jim: Kluci, jestli je to správné rozhodnutí, to se brzy dozvíme. A to, co je za námi, uvidíme, až půjdeme zpět. Jdeme! Jsem s Vámi a postarám se. A kluci šlapali. Po úzkém betonovém mole. Čtyři vojenské lodi byly v tu chvíli už jen 100, 80, 50, 40 metrů před námi. A nic se nedělo.

Máme holé ruce

Pak jsme na nejbližším dělovém člunu zaregistrovali pohyb. Vyšel ven voják a něco držel v ruce.  Byl to rybářský prut. Kouknul naším směrem a nic. Tak dál. 20, 15 metrů. To už jsme si všimli, že u můstku sedí za stolem důstojník. Ten při pohledu na nás očividně zpozorněl. V tu chvíli jsem klukům začal ukazovat něco na obzoru – to aby si důstojník všiml, že mám prázdné ruce a taky jsem si napůl vytáhl triko – to aby viděl, že nejsem opásaný semtexem. Na všechno jsme mysleli.

A došli jsme až k lodi. Kluci dokonale u vytržení. Obdivovali děla, jeřáby, přepadové rychlé čluny, mohutné výfuky silných dieselů, radarové antény. My jsme přitom spolu na sebe s důstojníkem pokukovali. Obešli jsme loď skoro ze všech stran. Pak vzal důstojník do ruky mobil. To jsem si říkal, že by mohl být tak trochu signál i pro nás. A vyrazili jsme po ukrutně dlouhém molu zpět.

Už je to tady!

Šli jsme. A zase stejně jako tam, jsme i zpět šli rázně, bez ohlížení. Od strážního domku zatím ani známky nějakého problému. Když jsme byli v půlce cesty mezi lodí a souší, zazněl jasně na palubě vojenské lodi pískaný signál. A hned nato třikrát opakované rozkazové hlášení.

A znova.

Šli jsme dál. Už už jsme byli u břehu. V tu chvíli jsem zaregistroval pohyb v garáži za strážnicí. Řekl jsem klukům aby pospíšili přímo k motorce a nezdržovali se. A tak to taky klaplo. Jako nadrilovaná jednotka jsme naskákali tři na jeden skůtr, Matěj se chytil vzadu, Honza nastartoval, já energicky přidal a byly jsme v civilním bezpečí.

Zážitek.

Další zážitky z tříměsíčního pobytu v Thajsku na vás čekají už zítra. A nejen to, s rodinou v Thajsku můžete být dokonce v kontaktu. Pokud vás bude cokoliv zajímat, neváhejte poslat e-mail na adresu rodinavthajsku@email.cz