Česká rodina v Thajsku: Jsme smutní. Z jídla! | Pro ženy | Blesk.cz

Česká rodina v Thajsku: Jsme smutní. Z jídla!

22. ledna 2014 | 09:30

Tak je nám tady docela smutno. Ne proto, že by se nám tady stýskalo. Ne proto, že bychom nemohli bez prapodivného „jarního“ ledna doma žít. Ani ne proto, že by klukům chyběla škola… Je nám smutno z potravin. My tady totiž přicházíme na to, že tady jíme „skutečné“ maso, zeleninu, ovoce. Nechceme se vrátit k průmyslovým náhražkám doma.

Zní to vůči českému potravinovému trhu velmi drsně, ale ani zdaleka se kvalitou nevyrovná tomu, co je na pultech tady v Thajsku. Teď v zimě je to pro nás Středoevropany nejtvrdší změna. Tady rajčata chutnají sladce, šťávu mají hustou. Okurky jsou tvrdé a šťáva z nich je silná. Jablka voní. Kuřata po oškubání jsou žluťoučká.

Je to velké procitnutí pro naše oči, které týden co týden přivykáme v českých hypermarketech faktu, že rajčatům stačí, aby byla kulatá a trochu červená, okurky zelené ve zpevňujícím igelitu, kuřata acylpirinově bílá.

Pro turistu, který je tu jen na týden, nejvýš dva a větší část jídla dostane v hotelu, jsou spíš alarmující podmínky, v nichž místní obchody existují. I my jsme si zpočátku pobaveni fotili hromadu odpadků, nevábný kanálek hned před pouliční polívkárkou nebo zeleniny naskládanou jen tak na zem, nebo v zaprášené bedně. Jenomže důležitý je to, co v těch krámcích je a ne jak to vyhlíží.

A taky ceny potravin jsou tu jiné. Něco nekřesťansky drahé, ale to jsou spíš výjimky. A které to jsou? Tak třeba víno. Červené i bílé. Pod dvě tři stovky korun se tu nekoupí. Dražší je docela i máslo a mléčné výrobky, zadarmo nejsou ani vejce nebo toastový chléb. Exotikou jsou tu brambory balené stejně jako jablka každá zvlášť v bublinkovém povlaku.

Naopak maso, zelenina i čerstvé ryby jsou levné. Dnes jsme například v pojízdné prodejně – není to nic jiného než náklaďáček narvaný zeleninou, ovocem a ve dvou mohutných lornách s ledem na zádi i masem – udělali nákup na dva dny. Tak počítejme: kilo mletého vepřového, kilová vepřová panenka (bože, ta voněla), šest mohutných kuřecích stehen (žluťoučká jako májová kuřátka), kilo slaďounkých minimandarinek, ohromný ananas, salátové okurky a ještě snad asi něco a platili jsme na naše 300 korun českých. A vše dokonale čerstvé, voňavé. Maso místní, ne z nějakého megakombinátu, žádná anabolika, žádná kuřata plná antibiotik, žádná petrochemická éčka, polotovary z laboratoří…

A protože Soňa v předtuše koupila předtím litr smetany – ta přišla pravda na více jak stokorunu, ale zase sotva tekla! – po padesáti dnech u rovníku jsme uvařili slavné české kuře na smetaně. A k tomu kolínka. Knedlík nám přiveze přes Dubaj až za týden tchýně. Lahůdka...

I doma se snažíme kupovat jen přírodní, dobré, nechemické. Ale není to snadné a zdaleka ne vždy přitom vítězíme. A žít s vědomím, že pořád je tady kolem nás někdo, kdo se nám snaží ze všech stran podstrčit něco upraveného, ošizeného, nepravého, přibarveného, přeéčkovaného – do toho se nám vlastně zpátky ani moc nechce. Proto ten smutek

Autor: Jan Rýdl