Česká rodina v Thajsku: Jsme smutní. Z jídla!

Zní to vůči českému potravinovému trhu velmi drsně, ale ani zdaleka se kvalitou nevyrovná tomu, co je na pultech tady v Thajsku. Teď v zimě je to pro nás Středoevropany nejtvrdší změna. Tady rajčata chutnají sladce, šťávu mají hustou. Okurky jsou tvrdé a šťáva z nich je silná. Jablka voní. Kuřata po oškubání jsou žluťoučká.

Je to velké procitnutí pro naše oči, které týden co týden přivykáme v českých hypermarketech faktu, že rajčatům stačí, aby byla kulatá a trochu červená, okurky zelené ve zpevňujícím igelitu, kuřata acylpirinově bílá.

Pro turistu, který je tu jen na týden, nejvýš dva a větší část jídla dostane v hotelu, jsou spíš alarmující podmínky, v nichž místní obchody existují. I my jsme si zpočátku pobaveni fotili hromadu odpadků, nevábný kanálek hned před pouliční polívkárkou nebo zeleniny naskládanou jen tak na zem, nebo v zaprášené bedně. Jenomže důležitý je to, co v těch krámcích je a ne jak to vyhlíží.

A taky ceny potravin jsou tu jiné. Něco nekřesťansky drahé, ale to jsou spíš výjimky. A které to jsou? Tak třeba víno. Červené i bílé. Pod dvě tři stovky korun se tu nekoupí. Dražší je docela i máslo a mléčné výrobky, zadarmo nejsou ani vejce nebo toastový chléb. Exotikou jsou tu brambory balené stejně jako jablka každá zvlášť v bublinkovém povlaku.

Naopak maso, zelenina i čerstvé ryby jsou levné. Dnes jsme například v pojízdné prodejně – není to nic jiného než náklaďáček narvaný zeleninou, ovocem a ve dvou mohutných lornách s ledem na zádi i masem – udělali nákup na dva dny. Tak počítejme: kilo mletého vepřového, kilová vepřová panenka (bože, ta voněla), šest mohutných kuřecích stehen (žluťoučká jako májová kuřátka), kilo slaďounkých minimandarinek, ohromný ananas, salátové okurky a ještě snad asi něco a platili jsme na naše 300 korun českých. A vše dokonale čerstvé, voňavé. Maso místní, ne z nějakého megakombinátu, žádná anabolika, žádná kuřata plná antibiotik, žádná petrochemická éčka, polotovary z laboratoří…

A protože Soňa v předtuše koupila předtím litr smetany – ta přišla pravda na více jak stokorunu, ale zase sotva tekla! – po padesáti dnech u rovníku jsme uvařili slavné české kuře na smetaně. A k tomu kolínka. Knedlík nám přiveze přes Dubaj až za týden tchýně. Lahůdka...

I doma se snažíme kupovat jen přírodní, dobré, nechemické. Ale není to snadné a zdaleka ne vždy přitom vítězíme. A žít s vědomím, že pořád je tady kolem nás někdo, kdo se nám snaží ze všech stran podstrčit něco upraveného, ošizeného, nepravého, přibarveného, přeéčkovaného – do toho se nám vlastně zpátky ani moc nechce. Proto ten smutek