Česká rodina v Thajsku: Sloni útočí!

Tady na ostrově jsou tři místa, kde vás na slonu svezou. Nejprve jsme koukali do mapky, pak do prospektů a pak jsem prostě rozhodl, že pojedeme na ty nejbližší.

Byli tam ostatně naši známí a moc se jim to líbilo. Později jsme navíc potkali trvale zde žijícího Němce, který nám právě tuto sloní stanici doporučil jako tu nejlepší.

Nenecháváme nic náhodě!

Pár dní dopředu jsme si tentokrát termín pro jistotu rezervovali. Nechali jsme si i v tom poradit a chtěli jsme dopoledne, kvůli komárům. Odpoledne je to prý podstatně krušnější. Ostatně, jde se džunglí.

A tak jsme se před jedenáctou přihrnuli na skútrech do sloního kempu. Šli jsme se ohlásit a doplatit vstup. Podařilo se nám umluvit slevu tak mohutnou, že jsme v podstatě platili jen já a Soňa, kluci to měli všichni tři dohromady za stokorunu.

Komplikace jen zdánlivá

Kromě nás mělo jet nějakých dvanáct, čtrnáct lidí. No a právě, když se mělo jít k nástupní stanici – je třeba vylézt do přístřešku v úrovni prvního patra a pak přeskočit slonovi na záda – Vítek zakopl o kořen a odřel si loket. A hulákal a brečel. No a všichni nás předběhli. Matýsek s tím měl velký problém, bál se, že nám sloni odjedou.

Naopak se ukázalo, jak šťastný pád to nakonec pro nás byl. Osedlali jsme dva slony. Soňa s Matýskem a Vítkem jednoho a já na druhém s Honzíkem.

A už se jelo

Žádný bleskový start. Mahaut, tedy vodič, slona chvíli hlasem a špičkami nohou přemlouval k pohybu, ten se konečně otřel o nejbližší strom a vykročil.

Stoupali jsme úzkou stezkou, přešli po mostku potok a zapadli do džungle. Dali jsme se s mahautem do řeči. Zjistili jsme, že jedeme na pětadvacetileté slonici (jméno jsme okamžitě zapomněli) a že v džungli občas potkají opice.

Mezitím se nám čelo skupiny poztrácelo v porostu před námi. My jsme nepospíchali a sloni taky ne. A našim mahautům legrace a focení vyhovovalo.

Extra bonus navíc

Pak se oba, jako domluveni, svezli po straně slona za uchem na zem a nabídli nám svezení přímo za krkem zvířete. Matýsek a Honzík oba zároveň zavýskli: Jáááá a už tam seděli. Každý na svém sloním krku.

Honzík nejprve dost opatrně. Opíral se za zády, seděl vzpřímeně a koukal kolem. V tu chvíli si ode mne mahaut vyžádal foťák a už mi ho nedal. A fotil a fotil. (Hodně obrázků, jak se doma ukázalo, bylo mázlých. Ale to nevadí.)

A šlo se rovníkovou divočinou dál. Klesali jsme k potoku. Nejprve do vody vstoupil Sonin slon. Zastavil se, nabral do chobotu a dlouze pil. Pak jsme byli na řadě my. Náš slon ovšem není žádný troškař a tak nabral plnou dávku a zprava si osprchoval celý bok. A nás samo taky. A pak zprava. A pak několikrát podvozek. My řvali. Radostí, veselím. Kde tohle v zoo v Čechách zažijete?

Přednost zprava

Návrat do kempu byl už klidnější. Kluci se na hlavách slonů dokonale uvelebili, Honzík se dokonce natahoval tak daleko nad chobot, že jsem uvažoval, jestli bych ho neměl alespoň špičkou boty zkusit přidržet za kraťasy.

Pak jsme přecházeli silnici. Jelo akorát auto. Až dodatečně jsem si uvědomil, že jsem se na slonovi otočil a směrem k řidiči vyslal nachlup stejné gesto, jaké dělám od volantu v Praze denně mockrát: "Prosím pust, mě, jo? Počkej. Díky." a on, thajský šofér mávl zpátky, jako že jo, taky úplně stejně jako v Holešovicích nebo za Berounem.

Lekce češtiny

Po sesednutí jsme mohli slony chvíli krmit zelenými banány. A plácat po chobotech. Vzal jsem si přitom zpět foťák a mahautovi jsem dal jako dýško stobátovku. Vůbec nedokážu odhadnout, jestli to bylo na něj, dost, málo, nebo samozřejmě tak akorát. Ukázal ji tomu druhému. Mohl být ale tak jako tak spokojen. Už krátce po startu sloního treku džunglí po nás chtěl v češtině naučit několik klíčových výrazů: slon, ahoj a hovno! Měl přitom moc pěknou výslovnost.

Další zážitky z tříměsíčního pobytu v Thajsku na vás čekají už zítra. A nejen to, s rodinou v Thajsku můžete být dokonce v kontaktu. Pokud vás bude cokoliv zajímat, neváhejte poslat e-mail na adresu rodinavthajsku@email.cz