2°C
Dva tři kilometry od našeho domu stačí poslechnout dost nenápadnou ceduli, odbočit z hlavní a po dvou stech metrech zaparkovat. Ono to stejně nikam dál nevede. Tedy vede – úzká pěšinka do bujného tropického porostu.
Thajští uhlíři
Hned po pár krocích stojí opodál domek, velmi prostý. Za domem se z hromádky hlíny dusně kouří. To pan domácí si tu sám pálí dřevěné uhlí. Na thajském venkově se na něm vaří.
Tedy taková je alespoň tradice, jinak se tu samozřejmě vaří na plynu a bomby se tu prodávají v každém druhém obchůdku. A vypadají stejně a mají určitě i ten samý závit jako ty naše.
Vzhůru do údolí
Sotva patnáct minut chůze a už slézáme po kamenech do řečiště horského potoka. V období dešťů, když se tudy po lijácích valí voda, to tu musí být opravdu drsné, divoké.
Tohle má být ono?
Kdo ale dojde na balvany až těsně pod vodopád, všimne si nenápadné, oplesnivělé tabulky ukazující po straně někam dál nahoru. Je na ní napsáno anglicky „2.patro“. Kousek od tabulky lze tušit betonem a kamením nahrubo vystavěné schody.
Ještě že nejsme v Čechách!
A už jsme u horního vodopádu. To je něco jiného. Voda padá po skalní kaskádě. Soňa chvíli obhlíží terén a pak si bere Vítka na záda, zouvá boty a leze po kamení vzhůru. A kluci samozřejmě za ní. Já nerozhodně zůstávám. Tak alespoň fotím. Kdyby tohle viděla česká sociálka, nejspíš nám děti seberou…
Pak se za rodinou vydávám i já. Místy se určitě hodí těch pár tréninků na horolezecké stěně doma. Máme za to skvělé pocity vítězství, nádherné fotky a nadšené děti. To zato stojí.
Romantika jak vyšitá
A pak se Soňa se staršíma klukama vydala přímo na kámen nad jezírkem. A už do něj lezli! Já zůstal s Vítkem. Když skákali postupně do vody, každý pořádně vyhekl – voda byla tady, kousek nad rovníkem, skoro ledová.
