Vhodný objekt
S Milanem jsme se seznámili už před časem na seznamce pro rozvedené rodiče s dětmi. Než jsme se poprvé konečně zvládli potkat, uběhlo pár měsíců, během nichž jsme se už celkem poznali díky psaní zpráv. A už z těch na mě působil jako sympaťák, který to má v hlavě srovnané, s uzavřenou minulostí, a hlavně jako ten, kdo přesně ví, co řeším já s mou dcerou, která je profesionální gymnastka, takže máme neustále tréninky, což ne každý muž zvládne pochopit. Ale s Milanem nás pojilo i tohle, jeho syn totiž hraje profesionálně fotbal, takže se u nich také všechno točí kolem oblíbeného sportu. Proto jsem předpokládala, že pro sebe budeme mít pochopení.
VIDEO: Konflikt do života patří, zdravá asertivita je říct věci tak, jak bychom je zvládli slyšet od druhého, říká koučka
Osudový večer
V den „D“ jsem dala dceru na hlídání k mámě a hned po práci se pustila do příprav. Na kadeřníka nebyl čas, takže aspoň umýt vlasy, kromě řasenky si dát i trochu tvářenky a rtěnky, obléct šaty, ve kterých se cítím dobře, a hlavně vykročit tentokrát pravou nohou. V sedm pípla esemeska, Milan ohlásil, že čeká před domem. Tak jsem plná adrenalinu opustila byt. Když jsem konečně našla podle pokynů správné auto, neobtěžoval se z něj totiž ani vystoupit, přivítal mě slovy: „Ahoj, tak kam bys chtěla zajít na tu večeři?“ Musela jsem se ovládat. To nebyl schopný vybrat ani restauraci a normálně mě přivítat? Honilo se mi hlavou. Snažila jsem se ale zůstat v klidu a navrhla pizzerii za rohem.
Naštěstí ale zaplatil za oba…
Když se nám podařilo shodnout se na tom, jakou pizzu si dáme, pustil se do vyprávění o sobě, exmanželce, na kterou byl ve finále stále nahněvaný, o tom, kolik času a peněz ho stojí synovy tréninky. Nemohla jsem uvěřit svým uším, tentam byl sympaťák, se kterým jsem si do dneška psala, přede mnou seděl vyčerpaný, nerozhodný a hlavně zhrzený muž po padesátce, kterého očividně nic netěšilo. Navíc se vůbec nezajímal o mě, prostě se přišel vypovídat. Takže jsem tam jen tiše seděla a jedla. Když jsme dojedli a přišla servírka, nic dalšího neobjednával, naštěstí ale zaplatil za oba. Pak se zeptal, jestli mě má hodit domů, já bez váhání odmítla, chtěla jsem být sama a nadýchat se čerstvého vzduchu.
Nečekaný zvrat
Když jsem došla domů, pípla mi na telefonu esemeska: „Díky za krásný večer, jsi moc fajn, těším se příště.“ Nemohla jsem uvěřit svým očím, to jako vážně!? Neodepsala jsem. Ráno se mi to rozleželo v hlavě, říkala jsem si, že poprvé není nikdo úplně ve své kůži, tak jsem odepsala: „Vyčerpáním jsem usnula, také díky za fajn večer a budu se těšit.“ Ale Milan už neodepsal, reakce nepřišla ani další den. Po třech dnech už jsem to nevydržela a napsala mu něco ve smyslu, co si o sobě myslí. To už zareagoval, v esemesce stálo: „Promiň, tohle by neklapalo.“ No a tak jsem si nalila prosecco a s úlevou se smazala ze seznamky. Snaha byla, to mi nikdo nemůže vyčíst. Tak další pokus třeba zase za rok. Na tohle nemám vážně ani čas, ani nervy.
Veronika (45), Praha
