Úterý 7. února 2023
Svátek slaví Veronika, zítra Milada
Polojasno -1°C

Vánoční zázraky: Tyhle dojemné příběhy čtenářek vás spolehlivě rozbrečí!

Vánoční zázraky: Tyhle dojemné příběhy čtenářek vás rozbrečí!
8. prosince 2022 | 15:47

Doufáme v něj, věříme a často se opravdu stane. Vůbec nejkrásnější je ale ten, který se odehraje ve sváteční čas. To má pak zázrak teprve pořádné grády!

Gabriela (44), Lysá nad Labem: Samy dvě, ale...

Rozvedla jsem se, když mi bylo čerstvých jednatřicet. Dceři Karolínce bylo tehdy pět. Muž se cítil být příliš svázaný a omezovaný ve svém rozletu. Oblékal se značkově, chtěl trávit volný čas výhradně sportovními aktivitami, lezl po horách po celé Evropě – což všechno spolklo hodně financí. Ale on se nehodlal omezit, ani když jsem byla na mateřské dovolené. Prý mi chodí od státu dost peněz a musím s tím vyžít. Na to, aby s námi trávil čas a viděl dceru vyrůstat, neměl vůbec prostor, prý malá stejně víc potřebuje mě. Že jsem ho potřebovala i já, úplně přešel. Prý to není on, kdo mě má udělat šťastnou. Musím to zvládnout sama…

Nemohl poslat ani korunu

Dva roky jsem s odchodem váhala, přece jen jsem se vracela pomalu do práce, peněz nazbyt jsem neměla, sotva jsem vyšla s výplatou a alimenty. Na kauci na první porozvodový byt jsem si musela půjčit od kamarádek, máma byla už tehdy upoutána trvale na lůžko v léčebně dlouhodobě nemocných a byla jsem to já, kdo jí musel alespoň drobně přilepšovat, aby úplně nestrádala. Když se blížily naše první Vánoce jen ve dvou, byl právě začátek prosince, muž se ozval s tím, že přišel o práci a nějaký čas mi nemůže posílat na malou ani korunu. Prý si jako vždy jistě dokážu poradit… Co mi asi tak zbývalo? Přibrala jsem si ještě podvečerní úklid a dceru dávala na hlídání k sousedce. I když táta na Karolínku naprosto kašlal a nevzal si ji už půl roku ani na hodinu ven, chtěla jsem dceři přichystat nezapomenutelného Ježíška. Na stromek a kapra bylo, ale s dárky to bylo složitější. Vím, jak toužila po závratně drahé panence a přála si k ní kočárek, který zahlédla v katalogu s hračkami. Dokonce si obrázky vystřihla a dala je za okno, aby Ježíšek přesně věděl, co a v jaké podobě má přinést.

Překvapení v kapse

Rvalo mi to srdce, věděla jsem, že na něco tak drahého mít nebudu. Že mi na to prostě nezbude, i když se uskromníme sebevíc. Věděla jsem, že by mi na to kamarádka půjčila, ale já si nemohla dovolit se zadlužovat. Otec Káji mi na tak drahé věci přispět nechtěl vůbec, prý to malá přežije… Když zbývalo do Štědrého dne asi deset dní, probíraly jsme v práci se starší kolegyní děti a jejich přání. Ona sama měla dcery už dospělé, samostatné a říkala, jak je jí líto, že už nemůže kupovat ty roztomilosti pro nejmenší. Samozřejmě věděla, jak to mám já, že na vysněné dárky pro dceru mi nezbývá. Pak mě zničehonic chytla za ruku a vedla do společné kuchyňky, kde stál kočárek a v něm ležela panenka. „Musíš udělat Káje radost, prostě musíš,“ řekla mi s pohledem upřeným do očí. Když jsem se rozbrečela s tím, že to přece nejde, rezolutně řekla, že jí samotné to zkrátka udělá radost a že zpátky to vracet rozhodně nebude. Nakonec jsme byly dojaté obě. Na tyhle Vánoce nikdy nezapomenu, i když je to už řadu let.

Zuzana (74),  Duchcov: Přijel si pro mě

Před pár lety jsem zůstala sama ve velkém domě, děti daleko, jezdily jen párkrát za rok. Bylo mi smutno, do toho se přidaly obtíže s kyčlemi. Čím dál pro mě bylo komplikovanější být soběstačná. Ač jsem se snažila držet si jakžtakž fyzičku a nepřipouštět si chmury, jednou na mě ta moje opuštěnost a vše ostatní dolehlo takovou silou, že jsem se rozhodla pro život v domově pro seniory. Těšila jsem se hlavně na to, že bude kolem mě živo, že mi někdo uvaří, budu si mít s kým vypít kafíčko nebo si vyjít do parku.

Zase mě zamrazilo

Moje očekávání se naplnilo. Bylo mi tam od počátku dobře. Musím tedy říct, že nešlo o klasický důchoďák, ale spíš o samostatné byty v jednom areálu. Když jsem se s někým chtěla potkat, vyšla jsem ven, když jsem neměla náladu, klidně jsem zůstala ve svém a pletla nebo četla ty stohy knih, které jsem si většinu života ukládala stranou, že na ně někdy dojde. Jednou jsme si já a moje kamarádka Jana z gymnázia volaly jako už tisíckrát dříve a mezi řečí narazily jako už mnohokrát na to, co je nového s našimi bývalými spolužáky. No, moc veselé to už nebylo, stárnou, odcházejí…

Jana se ale tentokrát zmínila i o tom, že se potkala s Vladimírem. To byla moje první velká studentská láska. Tehdy jsme spolu chodili celý rok až do maturity. Pak se ale naše cesty rozdělily, já jsem se s rodiči stěhovala skoro přes celou republiku. Sice jsme si psali týden co týden, ale náš vztah na dálku přežil jen šest měsíců. Pak se mi totiž Vladimír přiznal, že se zamiloval do jiné ženy, a docela záhy se brali a měli rodinu. Já ho pustila z hlavy. Postupně jsem si zařídila svůj život a byla šťastná po boku mého muže třicet let. Jenže když Jana spustila o tom, že na Vladimíra narazila náhodou v Praze a že se na mě ptal, úplně mnou projelo mrazení, stejné lechtání kolem žaludku, jako když mi bylo sedmnáct…

Tip na video: Jak se obléknout ke stromečku? To vám poradí návrhářka Tatiana Kovaříková!

Video se připravuje ...
 • VIDEO: videohub

Štěstí na stará kolena

A nedalo mi to. Začala jsem pátrat, kde vlastně Vladimír žije, sháněla jsem jeho adresu po všech čertech. Naštěstí se mi to po pár týdnech konečně podařilo. Je ale fakt, že jsem se dlouho odhodlávala, co všechno na ten papír hodím, jak myšlenky naformuluji. Nakonec jsem si řekla, že to budu prostě já, že nechám mluvit srdce. Dopis jsem poslala loni 15. listopadu. A byla jsem jako pubertální holka, každý den následující měsíc jsem vyhlížela, kdy přijde paní pošťačka. Jak dny a týdny běžely, přiznávám, že jsem byla čím dál smutnější. Asi jsem si to nějak moc malovala a doufala, že se třeba rozhoří to, co tam kdysi bylo. A ono nakonec ano.

Pamatuji naprosto přesně, co jsem 22. prosince loňského roku dělala. Zrovna jsem se vracela s kamarádkami z oběda s novým časopisem v ruce a těšila se, jak si dopřeji odpolední siestu. Když jsem vešla do recepce bytového komplexu, čekal na mě on. Hned jsem ho poznala, elegán s pugétem v ruce a šibalskýma očima, které jsem kdysi tak milovala. Hrnul se ke mně se slovy, že si pro mě přijel. Že spolu musíme strávit Štědrý den a pak se uvidí… Neodepisoval, protože mě chtěl přesně takhle překvapit. Rozplakalo mě to. Svátky i silvestra jsme byli u něho a od února spolu žijeme už nastálo. Nikdy by mě nenapadlo, že mě na stará kolena potká takové štěstí.

Další zajímavé články naleznete v tištěném Blesku pro ženy. Zakoupit si ho můžete na vašich oblíbených novinových stáncích nebo na iKiosku ZDE

Autor: Kateřina Pokorná
Video se připravuje ...