2°C
Jsem mladý muž, bývalý veslař a obyčejný student. Poté, co jsem v létě roku 2008 získal se svými kamarády titul mistra České republiky a v září nastoupil na střední školu Mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, jsem následkem své hlouposti a mladé nerozvážnosti ochrnul na celé tělo. Skočil jsem do velmi mělké vody. Už 9. září 2008 jsem prodělal operaci krční páteře v Úrazové nemocnici v Brně, kam jsem byl letecky transportován z Březové u Třebíče, kde se mi úraz stal. Následně jsem byl dva měsíce hospitalizován. Od ledna jsem pak trávil čas pilnou a velice náročnou rehabilitací v Rehabilitačním ústavu Kladruby. V zásadě se dařilo a bylo to užitečné. Nicméně po návratu domů, kdy jsem si myslel, že vše bude v pořádku, mi v pražském Motole při rutinní kontrole nalezli špatně srostlé krční obratle a uvolněnou fixační destičku. Byl jsem tedy donucen jít na reoperaci krční páteře a znovu absolvovat půlroční rehabilitační program. Tentokrát již ale v rehabilitačním centru Hamzovy odborné léčebny v Luži-Košumberku poblíž Chrudimi. Každoročně se tam vracím, abych mohl alespoň trochu zlepšit svůj zdravotní stav, který se bohužel po druhé operaci ještě zhoršil.
Mezitím se mi podařilo úspěšně zakončit maturitou středoškolské vzdělání, poté bakalářský stupeň státnicí a obhajobou v oboru "Mezinárodní vztahy a evropská studia". Takže jsem ani po této stránce nezahálel a nyní pokračuji ve studiu navazujícího magisterského oboru. Jsem studentem Metropolitní univerzity a jsem na to hrdý. O politické záležitosti se zajímám od střední školy, ale dějiny a zeměpis mě bavily od útlého dětství, kdy mi děda vyprávěl a snažil se vysvětlovat různé vztahy a zákonitosti světa. Politika je nyní nedílnou součástí mého obzoru, a možná se dá i tvrdit, že je naší podstatou. Každopádně si musíme uvědomit, že jsme to my, kdo rozhodujeme a ovlivňujeme dění kolem sebe.
Díky svému studiu i svému postižení jsem poznal dvě velmi neobyčejné osobnosti. Setkání s Magdou Vašáryovou i předtím s Michalem Horáčkem byla velmi osobní a přátelská. S paní Vašáryovou jsem rozmlouval nad tématem své diplomové práce Zahraniční politika ČR k zemím V4 v období 1993–2004. S Michalem Horáčkem jsem se potkal dvakrát. Vždy na mě působil jako velmi pohotový člověk s širokým a vřelým úsměvem. Vyzařoval do okolí pozitivní náladu a smát se vedle něj bylo absolutně normální. Může vypadat jako lehce hyperaktivní, ale je to úplně obyčejný člověk. I kvůli němu rozhodně jdu k prezidentským volbám. A popravdě – ve své volbě jsem měl jasno, i když jsem ještě pana Horáčka osobně neznal. Nehledejte v tom nic jiného než sympatie a porozumění.
Když se teď tak ohlížím za svým dosavadním životem, říkám si, že jsem toho i tak zvládl dost. Ale nebýt mé babičky, která o mě po celou tu dobu pečuje a prožívá všechny moje úspěchy, neúspěchy, radosti nebo i smutek se mnou, nepsal bych vám tento dopis, protože bych to asi ani nedokázal. Bohužel čas je náš největší nepřítel a můj obzvláště. Babičce je 76 let a již delší dobu ji trápí zdravotní obtíže. Za těch devět let jsme si prožili mnoho a na babičce to zanechalo nevratné následky. Jak fyzické, tak i psychické. Rodiče nemám – o otce jsem přišel jako hodně malý a matka se o mě téměř nikdy nestarala. Měl jsem dědečka, který byl jako můj otec, ovšem dva týdny po mém úraze měl mozkovou příhodu a zemřel. Zůstali jsme s babičkou sami.
Patrik Šimánek
Zadavatel: Michal Horáček, zpracovatel: Ewing Public Relations, s. r. o.
