Středa 30. září 2020
Svátek slaví Jeroným, zítra Igor
Oblačno, déšť 14°C

Příběh čtenářky Evy: Na poslední chvíli jsem zrušila svatbu. Proč?

28. prosince 2016 | 06:00

Která z nás netouží stát u oltáře, po boku mít toho nejlepšího chlapa na světě, za sebou dojatou rodinu a před sebou vidinu pohodového manželství na celý život? Eva po tom toužila také. Proč tedy nakonec vycouvala?

Záviděla jsem kamarádkám

Erika jsem poznala jednoho jarního dne na pražské náplavce. Zevloval s kamarády u břehu Vltavy a pokuřoval vodní dýmku. Byla jsem tam tehdy se svými kámoškami – upozorňuji, že vdanými ženami, které si mě už nějaký čas dobíraly, kdy konečně „zapadnu“ mezi ně. Jasně, vdávat jsem se chtěla, poprvé dokonce v devíti: ovlivněná svatbou své starší sestřenice. Erik se jevil skutečně jako ten pravý. Dali jsme se do řeči, následovala první schůzka, druhá, třetí. No a po roce a půl, kdy jsem byla opravdu bláznivě zamilovaná, přišla ona vysněná žádost o ruku. Neváhala jsem ani vteřinu a řekla štěstím ubrečené ANO. Jako první jsem tu radostnou novinu volala pochopitelně kamarádkám. Pyšně a s nadsázkou jsem jim hlásila, ať se připraví na velkolepou svatbu. Následovala téměř roční příprava na náš společný velký den.



Šok u lahve vína

Erik ale dokončoval školu, tak jsme si řekli, že nijak pospíchat nebudeme, ale že ten náš společný velký den aspoň naplánujeme do nejmenších detailů. Dokonce jsem si objednala i slečnu z agentury na konzultaci, jak by měla taková „supertruper svatba“ vypadat. Hledala jsem lokalitu, kde se s Erikem vezmeme – do obřadní síně se nám nechtělo a věřící jsme nebyli ani jeden. Nakonec jsem vybrala jedno úžasně romantické místo na statku v jižních Čechách a téměř každou noc jsem si představovala ten svůj den D. Asi po půlroce mi volala jedna z kamarádek, že svolala naši partu do naší oblíbené vinárny – má prý velký splín a vypadá to na rozvod. Nepřikládala jsem tomu moc význam, Jana vždycky trochu přeháněla a v každém vztahu občas bývá dusno. Na ten večer ale nezapomenu. Nikdy jsem nebyla nějak lehce ovlivnitelná, ale tehdy se muselo něco stát.

Jana – celá ubrečená a vyklepaná – nás všechny šokovala zprávou, že už je dva dny odstěhovaná od svého muže a podává žádost o rozvod. Důvod? Jeho nevěra. Musely jsme ji hodně uklidňovat, ale Jana byla rozhodnutá. Dali si slib před Bohem a on ho setsakramentsky (a opakovaně) porušil. Jedna lahev vína střídala druhou a nakonec „káply božskou“ i další dvě kamarádky. Začaly líčit soužití se svými muži jako něco, co si skutečně takhle nepředstavovaly. Na povrch vylézaly věci, o kterých jsem neměla ani páru.

Ve tři ráno jsem s pořádnou opičkou a chaosem v hlavě jela domů a nedokázala nemyslet na jejich slova a doporučení: „Evo, ještě máš čas všechno zrušit. Nevdávej se. Užívejte si s Erikem jako svobodní, neztratíte volnost a nebudete v pasti.“ V pasti? Copak svatba je past? Kde jsou ty šťastně uslzené ženy, kterým jsem byla na svatbě?! Bohužel mě ale nahlodaly…

Svatba se nekoná

Růžové brýle jsem sundala přesně tři měsíce před svatbou. Ke všem těm pochybám, náhlému (a tak trochu nefér) hledání chyb na Erikovi jsem navíc dostala práci snů a veškerou svou energii věnovala jí. Ano, bolelo to, říct mu, že se na svatbu ještě necítím, ale že přece spolu můžeme žít i bez papíru... Erik o tom nechtěl ani slyšet. Rozešli jsme se přesně 22 dnů před naší plánovanou svatbou. A kámošky? Ty měly ze svých konspiračních teorií vůči mně takové výčitky, že se bály ještě dlouho se mi ozvat. Ale já nelituju. Tedy alespoň zatím…

Čtenářka Eva, foto: ilustrační

Autor: zpracovala: dit