Čtvrtek 28. března 2024
Svátek slaví Soňa, zítra je Velký pátek / Taťána
Oblačno, déšť 14°C

Čtenářka Marta: Manžel mě opustil kvůli své recepční, ale vymstilo se mu to!

14. prosince 2016 | 06:00

Také máte ve svém okolí muže, kteří se celý život chovali relativně normálně? A pak, jako když hrom uhodí, mezi čtyřicítkou a padesátkou se jim svět otřásl v základech a oni začali jančit? Někdy se tomu také říká druhá míza. Manžel paní Marty je toho jasným důkazem.

Stalo se mi to, co mnohé jiné ženě. Opustil mě manžel po dvaceti letech manželství. Děti odrostlé, já o deset kilo víc, než když jsme se poznali. Jak jednou František, můj muž, odpověděl, když jsem se ho ptala, zda opravdu musí pořád zírat do bedny a zda by nechtěl si se mnou třeba chvíli povídat: „Vždyť my už jsme si všechno řekli.“ Mně bylo čtyřicet tři let, Františkovi čtyřicet šest a slečně recepční v autosalonu, kterému můj muž šéfoval, dvacet sedm.

Bylo mi divné, že chodí z práce čím dál tím později. Časem se navíc začala přidávat ta nejotřepanější klišé, která provázejí nevěru. Dlouhé sprchování, hektolitry voňavky, víkendové služební cesty, neustálé esemeskování provázené přiblblým úsměvem. Nejsem padlá na hlavu ani slepá, takže mi bylo poměrně rychle jasné, odkud vítr fouká. Když jsem se na recepční Simonu (která mimochodem vypadala jako já před dvaceti lety) svého muže zeptala, vždycky následovalo rudnutí, koktání, pokašlávání a kopnutí tématu do autu. Občas mi vyčítal, že jsem příliš racionální a praktická. Asi jsem. Začala jsem totiž racionálně, prakticky a celkem bez emocí uvažovat o tom, jak tahle šaškárna může dopadnout. A dopadla komicky, alespoň z mého pohledu.

Po pár měsících trapného kličkování, zapírání a následně i obviňování jsme se nakonec rozvedli. Druhá svatba (Františkova) na sebe nenechala dlouho čekat, stejně jako jedno dítě a vzápětí i druhé. Františkovi táhlo na padesát, doma měl mladou, i když už zdaleka ne tak usměvavou a udržovanou ženu a dva roztomilé chlapečky, kteří podle toho, co exmanžel svěřil našim dětem, řádili od rána do večera jako Černá ruka. Moje dcery mi s mírnou škodolibostí líčily, jak se táta nejdřív strašně těšil na miminko, na to, jak bude jezdit s kočárkem a dovádět na pískovišti. Realita ovšem byla zalitá sluncem méně než jeho představy.

Ze svého sportovního vozu přesedlal se zlomeným srdcem do kombíku, kam se – na rozdíl od sporťáku – vešly kočárky. Dovádění na pískovišti se ukázalo jako nejen nudné, ale i poměrně vyčerpávající a nebezpečné. Heksnšus byl na denním pořádku a věčné rozdupávání báboviček se taky trochu zají. O víkendu nejezdil na golf, nýbrž na nákupy, do skákacího hradu, případně na pohotovost, neboť jeho synkové byli živí kloučci a působili řadu zranění sobě i svému okolí. Manžel měl zkrátka smůlu v tom, že už zapomněl, jaké to je mít malé děti. A dvojnásobnou smůlu měl, že si nechtěl připustit ty dva křížky navíc. Dnes, když ho potkám na ulici, není ani načesaný, ani navoněný, ale ztrhaný a upatlaný, v lepším případě od rozžvýkaných sušenek. Někdy mám, možná trochu sebevědomě, pocit, že se na mě kouká skoro zjihle… 

Čtenářka Marta, foto: ilustrační







Autor: zpracovala: hana vítková