2°C
Tehdy mi bylo dvanáct, začalo léto a já se chystala na tábor, kam jsem měla poprvé vyrazit bez rodičů. Pár dní před odjezdem jsem se necítila dobře, hodně jsem pila a neměla chuť nic dělat, což u mě není tak úplně normální. Zato jsem měla obrovský hlad. Takový, že jsem nemohla ani chodit. Aspoň jsem si myslela, že je to hlad. V té době mě nenapadlo, že můžu být nemocná a že to, co cítím, je hypoglykémie.
Musím si píchat
Karolína
Autor: Archiv Karolíny Ondrašíkové
Několikrát jsem se v té době také počurala, a tak jsem se začala bát, že se mi děti na táboře budou smát. Moje maminka je zdravotní sestra, takže když mi vzala pro jistotu vzorek moči, výsledky jsme měli ještě ten den. Diagnóza zněla: cukrovka 1. typu. Cukrovku, neboli diabetes, jsem neznala a asi jsem tenkrát ani nevěděla, co to slovo znamená. Věděla jsem jen to, že si několik dní poležím v nemocnici a budu se toho muset hodně naučit.
A naučila jsem se opravdu dost. Hlavně píchat si inzulin. Většina lidí, se kterými se o cukrovce bavím, mi říká, že by to nezvládli. Jenže musí! Začínala jsem na perech (která opravdu vypadala jako perka na psaní) a píchala si jimi inzulin čtyřikrát denně.
Díky cukrovce jsem ale paradoxně poznala kamarády, na které bych jen tak nenarazila. Kolikrát totiž bydleli až na druhém konci republiky. Potkala jsem je na „dia táborech“, kam jsem jezdila několik let. Díky nim jsem pochopila, že v tom nejsem sama. A zbytek dětí nevypadal tolik vystrašeně jako já po roce s cukrovkou, což mě povzbudilo. Naučila jsem se fungovat i s inzulinovou pumpou, kterou jsem nejdřív vůbec nechtěla. Teď ji mám pořád u sebe, a když ji na chvíli odpojím, vím, že mi něco chybí. Je to prostě moje součást.
Jak spolu žijeme
Ještě předtím, než mi cukrovku zjistili, jsem závodila na kole. Dnes sice kolo vytáhnu jen výjimečně, ale na výlety, procházky a do fitka chodím moc ráda. Ukočírovat glykémii (koncentraci cukru v krvi) je ale někdy opravdu boj. Studuji vysokou školu, takže hraje velkou roli i stres, který glykémii hodně ovlivňuje.
Hypoglykémii (patologický pokles cukru) naštěstí včas poznám, takže nosím sušenku nebo hroznový cukr pořád u sebe. Většinou to poznám tak, že je mi slabo a začnou se mi třást ruce. Někdy ale zdání klame, a i když bych dala ruku do ohně za to, že mám hypoglykémii, glukometr ji neukáže.
Co mě naučila
Karolína si díky cukrovce našla spousty kamarádů.
Autor: archiv Karolíny Ondrašíkové
Ano, po devíti letech vím, že jsem jiná než ostatní, a rozhodně mi cukrovka v mnoha věcech pomohla. Naučila jsem se spoustu nových věcí, vybrala si díky cukrovce střední školu a také jsem dospěla mnohem rychleji než mí vrstevníci. Někdo si před odchodem z domu kontroluje mobil, klíče a peněženku – já si kontroluji glukometr, léky a hroznový cukr.
A taky už pár let vím, co od života chci. Jsem ráda, že jsem, jaká jsem. A jsem taková právě kvůli cukrovce. Za svou nemoc se nestydím a všude o ní mluvím. Hodně informací se dá najít i na Hlidejsizdravi.cz. Sama o ní píšu na webu Ok-makeup.cz, kde se jinak věnuji především kosmetice a cestování. V životě vás zkrátka můžou potkat daleko horší věci a události, než je cukrovka.
