3°C
Před dvěma lety byla Jodie-Leigh Neil diagnostikována mentální anorexie. Nemoc ale trvala už přes rok, od doby, kdy se její nejbližší přítel zabil při autonehodě. V tu chvíli upadla do depresí. "Dostala jsem úplný záchvat paniky, bylo mi špatně, ztratila jsem chuť k jídlu, nebyla jsem schopna se na nic soustředit," popisuje chvíle, kdy smutnou zprávu musela vzít na vědomí.
Odstřihnuta od světa
V tu chvíli se uzavřela do sebe a přestala komunikovat se svými přáteli, přestala chodit do školy, seděla stále ve svém pokoji. "Myslela jsem si o sobě, že nejsem vůbec hezká, a potřebovala jsem s tím začít něco dělat," vzpomíná. Nejprve omezila svůj denní příjem na 3000 kJ denně, pak na 900 kJ a nakonec na pouhých 100. Byly to lžíce želatiny, lok džusu a kousek zeleniny.
Její rodiče se snažili ji nenásilně přimět k tomu, aby jedla, ale všechny jejich pokusy skončily fiaskem. Jednoho dne na ni připravili lest. Řekli jí, že musí jít na preventivní prohlídku k lékaři, který ale byl připraven na to, co ho čeká. Ihned jí diagnostikoval depresi, úzkostlivé stavy a také samozřejmě mentální anorexii.
Vstávání ve dvě ráno kvůli cvičení
Dostala stravovací plán na čtyři měsíce, kterého se měla držet, aby začala opět přibírat. Ale ona to naprosto nerespektovala a dále pokračovala v sebezničujícím životním stylu. Vstávala ve dvě hodiny ráno a až do půl šesté pak cvičila. V lednu 2015 vážila už pouhých necelých čtyřicet kilogramů. Krevní testy ukázaly nebezpečně nízké hladiny hemoglobinu, draslíku a sodíku, a tak byla hospitalizována v nemocnici.
Loučení s rodiči
Její rodiče se s ní začali pomalu loučit, protože lékaři jim oznámili, že pokud okamžitě nezačne přibírat, brzy zemře. V tu chvíli se v ní cosi zlomilo, přestala poslouchat hlas anorexie a sama se rozhodla, že se chce vyléčit. Naštěstí kolem sebe měla dostatek pečujících a milujících lidí, kteří jí byli oporou.
Po propuštění z nemocnice kolem ní stále někdo je, kdo ji hlídá, zda skutečně jí, s kamarády chodí ven na večeře. Ona sama ale v sobě naštěstí našla dostatek sil se s nemocí porvat. Půl roku od té doby, co byla na pokraji smrti, už váží necelých šedesát kilogramů. "K úplnému uzdravení mě čeká ještě dlouhá cesta a spousta práce, ale snažím se," říká.
Začala opět chodit do školy, a co je víc, naučila se mít se ráda taková, jaká skutečně je. "Jsem teď silnější a vím, že nemoc dokážu porazit," věří si.
