Je vám třiadvacet let, máte práci, kolem sebe kamarády, rodinu, jste vlastně se svým životem nadmíru spokojení. Když se pak tedy jednoho dne ráno po párty probudíte s bolestí hlavy, ani ve snu by vás nenapadlo, že to může být něco jiného než kocovina. "Tentokrát ta bolest ale byla jiná, intenzivnější," popisuje Hope Stringer.

To bude jen migréna

Nicméně dívka tomu ani tak nepřikládala nějakou větší váhu, prostě toho dost smíchala – a to se občas stává. Nota bene jeden nikdy neví, jestli se mu v klubu do pití nedostane i něco jiného. Během dalších dnů se přidalo i rozostřené vidění. To zase ale přičítala dlouhým dnům v práci a koukání do počítače. Když ale bolest neodeznívala ani po více než týdnu, rozhodla se jít k lékaři. 

Hope si zakázala se kvůli nemoci litovat.

Autor: Profimedia.cz

Tam jí řekli, že jde o migrénu, předepsali Hope prášky a poslali ji domů. S tím, ať si dá na chvíli pohov od telefonu a počítače, že její bolesti mohou být zhoršovány právě používáním moderních technologií. Jenže bolest neodeznívala, tak se rozhodla k doktorovi vrátit. "Znám své tělo a cítila jsem, že něco není v pořádku," vypráví. Dožadovala se magnetické rezonance, a právě její urputnost jí možná zachránila život. 

Jak mohu být nemocná?

Lékaři totiž  objevili ve spodní části hlavy nádor měkkých tkání, zvaný sarkom. "Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit, že ve svých třiadvaceti letech můžu mít nádor. Byla jsem vždycky zdravá, nerozuměla jsem tomu," nechápala to dívka. Biopsie bohužel nevyšla úplně dobře, ihned musela nastoupit na chemoterapii, která nádor odstranila. Po devítiměsíční léčbě se ale v krku objevilo další ložisko na hlasivkách, jejichž část jí museli odstranit.

Po nádoru jí zůstala na krku jizva.

Autor: Profimedia.cz

Vůbec ji tehdy nezajímalo to, jestli bude moct mluvit. Hlavně chtěla, aby byla ta zlá nemoc pryč a mohla zase normálně žít. Sice to hlas ovlivnilo, ale pouze trochu, což se dá zlepšit spoluprací s foniatrem.

Zákaz litování

"Byla jsem docela workoholik, proto měsíce, kdy jsem se léčila, pro mě byly pekelné," říká. Jakmile to řekla svým rodičům, zavedla jasná pravidla: žádné litování, žádné úlevy. S nemocí se tak srovnala poměrně dobře. Příliš ji nezasáhla ani ztráta vlasů. "Měla jsem připravenou paruku, takže mě to nezaskočilo," říká. 

Nejhorší pro ni samotnou bylo, když jí vlasy začaly dorůstat. V tu dobu už nenosila paruku a kvůli krátkým vlasům se její sebevědomí propadlo na úplné dno. Brzy se ale se svým novým vzhledem naučila žít a nyní je se sebou už spokojená.