Sobota 19. září 2020
Svátek slaví Zita, zítra Oleg
Polojasno 20°C

Příběh čtenářky Kláry: Vzdala jsem se dítěte. Dala jsem ho do babyboxu

17. srpna 2015 | 06:00

Vzdát se vlastního dítěte je hrůzným snem většiny maminek. Klára (jméno čtenářky je pozměněno kvůli identitě) to udělala doopravdy. Rozhodla se pro tento čin sama a dobrovolně. Její syn skončil v babyboxu. Co ji přinutilo k takovému rozhodnutí a jak se jí s tímhle břemenem žije dnes?

"Připadám si sama a opuštěná," začíná své mrazivé vyprávění čtenářka. "Byla jsem zamilovaná, ve dvaadvaceti letech. Bohužel dost nešťastně, protože on byl ženatý. Bylo to jako v pohádce, dokud jsme nic nemuseli řešit. Jako všichni ženatí mi tvrdil, že se mnou je nejšťastnější na světě a že se rozvede. A já mladá a naivní mu tehdy uvěřila. Dítě, které jsme spolu počali v lásce, jsem si vlastně zprvu přála a chvilku jsem ho i tajila, protože jsem se bála, co na to řekne. Pravdu jsem mu řekla, když jsem byla ve čtvrtém měsíci. Měl mě přece rád víc než svou ženu a chtěl se rozvést, nebo ne? V tom okamžiku ale začal dělat problémy. Na potrat bylo pozdě (navíc potrat osobně považuji za vraždu). Partner už asi věděl, že se mnou být nechce," vzpomíná čtenářka.

"Neměla jsem se komu svěřit. Mamka zemřela rok předtím na rakovinu a táta se z toho zhroutil a začal pít. Na mě padla starost o dva mladší brášky. Bylo jim tehdy 11 a 12 let. Najednou toho bylo až příliš," vysvětluje svízelnou situaci Klára. Nevhodné těhotenství, otec v léčebně, starost o bratry a znuděný ženáč, který se rozhodl, že půjde ve všem proti ní.

Přítel jednou ranou rozhodl o osudu nenarozeného dítěte

Klára bojovala až do chvíle, kdy ji ženatý přítel poprvé uhodil. Tehdy dostala strach a poprvé pomyslela na to, že dítě s ním nechce. Ran přibývalo a už bylo jasné, že tenhle příběh, který láskyplně začal, nedopadne dobře. "Proplakala jsem spoustu nocí a dní. Snažila jsem se přesvědčovat sama sebe, že to všechno zvládnu a že dítě porodím a postarám se o něj jako o bratry. Všechno ale marně, protože jsem selhala. Jako milenka, jako přítelkyně, jako máma… Vysokou školu jsem v nátlaku nedokončila. Třeba někdy… Bráškové mě potřebovali mnohem akutněji. V osmém měsíci jsem si byla jistá, že dítě, které jsem si původně přála, nezvládnu ani materiálně zabezpečit, ani láskyplně objímat. Neustále bych viděla tu zlobu, která každý den na mě koukala z očí mého dnes už ex," přiznává čtenářka.

Vykašlal se na mě…

Situace se vyhrotila a ženatý muž se na Kláru vykašlal. Úplně přestal ji kontaktovat. Přemýšlela o tom, že by ho uvedla jako otce svého dítěte a zkusila by postarat se o potomka s pomocí jeho alimentů. To nakonec zavrhla pod tíhou myšlenek a nenávisti k němu samotnému. "Pročítala jsem si diskuse na internetu, ve kterých se živě hovořilo o možnostech adopce, o utajeném porodu a také o babyboxu. Chtěla jsem, aby mé dítě mělo nárok na život, i když to nebude život se mnou. Strašně jsem se bála odsouzení svého okolí a zároveň jsem chtěla rychle udělat tlustou čáru za svým dosavadním zpackaným životem. A tu jsem také udělala. Jen jsem netušila, co bude pak."

Porodila a vzdala se dítěte

"Jednoho dne se to stalo. Porodila jsem doma. Ani jsem nečekala, jak to bude snadné. A pak jsem chlapečka oblékla, zabalila do deky, naposledy políbila a odnesla jsem ho do babyboxu. Brečela jsem, protože mateřské pudy dělaly své. Ale bylo to správné rozhodnutí, aby miminko mělo šanci na lepší osud – bez výčitek a nenávisti. Jsem máma, kterou si nezaslouží. Byla to trochu i pomsta mému ex – za to, jak se choval a jak mě bil. Pomsta, která mi změnila celý život. Doopravdy," říká Klára.

Nevím, zda budu moci ještě milovat

Klářin otec se z alkoholové závislosti dostal a začal se o dva bratry starat. Tenhle příběh měl šťastnější konec. To se o tom jejím říci nedá. V jejím životě totiž nastalo prázdno. Bratry vídá jen sporadicky. Otec je přísně střeží, protože ví, co se stalo. Řekla mu to. Školu poslala k vodě a expřítel už ji nikdy nekontaktoval. "Je to všechno už nějaký ten pátek, ale pro mě to je, jako by to všechno bylo hrozivý sen, ze kterého jsem se probrala právě včera. Nemohu se na nic pořádně soustředit, v práci jsem nespokojená a neustále se utápím ve svém nitru a analyzuji, zda jsem měla dělat to či ono. Nic z toho mi ale dítě nevrátí zpět. Vůbec nevím, zda jsem schopná ještě milovat a mít svou rodinu. Jen doufám, že dítě je v dobrých rukou," končí smutný příběh mladá žena.

Co byste udělala vy?

Autor: miš