2°C
Nevím proč, ale rodiče si mě a sestru Irenu mezi sebe rozdělili už v dětství. Irena byla o tři roky starší a matka na ni nedala dopustit. Já jsem zase byla mazlíkem tatínkovým. Vozil mi ze služebních cest hory dárků a pamlsků a vždy mě nabádal, abych si je před Irenou schovala, že je má jenom pro mě. "Irence nic nedáme, to bude naše tajemství," zdůvodňoval své chování.
Byla jsem tím nadšená, protože stejné spiknutí fungovalo mezi Irenou a matkou. Když dostala Irena nové tričko nebo džíny a já se ozvala, že chci taky, máma mě umlčela: "Počkej si, až z toho Irenka vyroste, potom to bude tvoje." Brečela jsem pak v koutě a samozřejmě jsem dělala sestře naschvály. Třeba jsem jí rozstříhala bundu nebo jsem jí nalila do bot vodu.
Sestra na talíři
Irena byla ctižádostivější než já a dobře se učila. Já jsem ji pak měla věčně na talíři jako svůj vzor. Byla mi nakonec tak protivná, že jsem s ní nemohla vydržet ani v jedné místnosti.
"Máma to tak nemyslí. To víš, měla Irenku dřív, tak k ní má blíž. Ale tebe má taky ráda," snažil se táta krotit mou zášť, ale přitom k ní – zřejmě nevědomky – přispíval tím, že byl vždy na mé straně a na mámu často křičel, že se ke mně chová špatně a protežuje sestru.
Útěk z domova
Odstěhuju se, řekla jsem si po maturitě. Rok jsem bydlela v podnájmu, našla jsem si přítele a zase se s ním rozešla. Zbyla mi však na něj památka – syn Filípek, o kterého se ten zlořád odmítl starat. Ocitla jsem se na mateřské, sama a s almužnou, na jakou jsem dosud nebyla zvyklá. Naši na mě byli naštvaní, že jsem si z trucu zničila život. Pomáhali mi jen tím, že za mě platili nájem, jinak nic. Táta se mračil a vyčítal mi, jak jsem ho zklamala, a máma mě už snad ani nepovažovala za svou dceru.
Měli jinou radost než mě a Filipa. Irena se totiž vdávala. Brala si ředitele podniku se dvěma tituly, vlastním bytem a zánovním volvem. "Holt ses nepovedla," utrousila na mou adresu máma po svatební hostině na zámku, kterou platil sám ženich. Naložila jsem tenkrát Filípka do kočáru a odjela.
Doma jsem pak horečně uvažovala, co s tím dělat. Jak získat matčinu pozornost? Sama to nikdy nedokážu, to mi už bylo jasné. Musím se uchýlit k nějaké lsti. Co kdybych onemocněla?
Láska z lítosti
A tak jsem celou noc spřádala plán, jak vyšoupnout Irenu z matčina zájmu. Napadlo mě něco geniálního. Řeknu našim, že mám leukemii. Ta se dlouho nijak výrazně neprojevuje, takže nic nepoznají. Nakonec se – jakoby zázrakem – vyléčím.
Hned druhý den jsem volala mámě, že mi není dobře, jsem strašně unavená, mám teplotu... Táta si přijel pro vnuka a já jako spěchala k doktorovi. Pak přišel ten den.
"Tati, mami, doktoři u mě mají podezření na leukemii," hrála jsem zdrcenou. Oba úplně zkameněli. Táta se rozplakal, máma mě objímala, hladila a hned organizovala moje stěhování zpátky domů.
"My se s tátou postaráme o kluka, ty budeš mít klid a pohodlí a nabereš sílu, aby ses uzdravila," řekla a já jsem se v duchu tetelila blahem. Vyšlo mi to! Byl to super nápad! Už žádná Irena, ale já! A tak jsem se i s Filípkem vrátila k našim. Potom to ale prasklo. Matka se totiž rozhodla, že půjde k doktorovi se mnou.
„Kdybys celý život tak okatě nenadržovala Ireně a měla mě ráda stejně jako ji, nic takového bych nemusela dělat," bránila jsem se, když vše prasklo, ale marně. Máma se otočila a pádila pryč.
Za pár dnů mi sestra Irena zavolala, že mám zapomenout na její, máminu i tátovu existenci. Jsem podvodnice, lhářka a nikdo se mnou už nechce mít nic společného. Chápu, že se jí všechny ty okolnosti náramně hodily. Teď má oba rodiče definitivně jen pro sebe a já s Filípkem jsem sama. Bez chlapa i bez vlastní rodiny. Život není spravedlivý.
