Čtenářka: Náš vztah se málem rozpadl potom, co muž zůstal na mateřské | Pro ženy | Blesk.cz

Čtenářka: Náš vztah se málem rozpadl potom, co muž zůstal na mateřské

10. června 2015 | 06:00

Kdyby mi kdysi někdo řekl, že až přijdou děti, nezůstanu s nimi na mateřské, nevěřila bych. Nikdy jsem nebyla kariéristka, která by dala přednost práci před rodinou. Ale nějak se to tak seběhlo a po narození druhého dítěte zůstal doma můj manžel. Náš vztah začal procházet peklem.

Svého muže Pavla jsem poznala na společné akci s kamarády, když mi bylo dvacet. Chodili jsme spolu pět let, postupně jsme si našli společné bydlení a pak se vzali. Pavel pracoval v jedné stavební firmě, já jako účetní. Půl roku po svatbě se nám narodil syn. S tím jsem zůstala doma. O ničem jiném jsme tehdy ani na chvíli neuvažovali. Po roce jsme začali přemýšlet o sourozenci. Strašně jsem se na to upnula, a asi právě kvůli tomu těhotenství nepřicházelo. Nastoupila jsem zpátky do práce, přestala jsem se tak strašně nervovat a do roka jsem otěhotněla. Nervy nám přineslo něco jiného: manžel o práci přišel. A novou nemohl sehnat.

Jiná možnost nebyla

...
Do porodu zbývaly týdny a my jsme najednou museli řešit otázku: kdo nás bude živit? Našetřeno jsme něco málo měli, ale rozhodně ne na to, abychom zůstali doma oba.

Naopak u nás v práci se uvolnilo místo za víc peněz a šéf se jednou zmínil, že kdybych neměla před porodem, představoval by si tam mě. Bylo to pro nás těžké rozhodování, strašně jsem se na druhé děcko těšila. Ale v podstatě jsme neměli na vybranou. Se šéfem jsme se domluvili: zůstanu šest týdnů po porodu doma a pak se vrátím. A s dětmi zůstane doma manžel.

 

Každá změna je těžká, ale tohle bylo pro oba katastrofou. Do práce se každé ráno od dětí odcházelo strašně těžko. Manželovi jsem záviděla, že si to může krásně užít, vůni miminka i pokroky jeho skoro už pětiletého brášky. Viděla jsem je jen chvilku ráno a pak chvilku večer. Jenže on z toho měl přesně opačné pocity. Začal si připadat méněcenný. Staršího syna odvedl do školky a odpoledne ho zase vyzvedl, mladšímu dělal v podstatě jen dozor a pak ho vzal v kočárku ven. Občas si s nimi četl nebo hrál, ale bylo vidět, že ho to doma vůbec netěší. Ale nechtěl to přiznat. Začal se stranit přátel, protože se styděl. Jediné, co ho zajímalo, byla televize a hledání nové práce.

Dál už to nešlo

Já jsem samořejmě měla jinou představu, jak by to mělo fungovat. Začala jsem ho kontrolovat z práce, psát SMS, co má dělat. Výsledkem bylo to, že jsem chodila domů později a úplně vyčerpaná. Měla jsem mu to všechno za zlé a celou naši zoufalou situaci jsem dávala za vinu jemu. Pak jsem se přiznala kamarádce a ta mi otevřela oči. Řekla mi, že to, že ho to doma nenaplňuje, neznamená, že nás nemá rád. A v tu chvíli mi to celé došlo. Toho jsem se totiž podvědomě bála a kvůli tomu jsem vyšilovala.

Stres je častou příčinou mnoha nemocí, i těch vážných.
Zkusili jsme si o tom promluvit. Několikrát to skončilo hádkou. Pavel nechtěl přiznat, že to doma nezvládá. Nakonec jsme si to ale vyříkali a zkusili jsme náš život změnit znovu. Šlo to hodně ztěžka. Manžel přijal v jedné firmě občasnou výpomoc. A já si se šéfem dohodla jeden den práce doma. To se osvědčilo, i když jsem pracovala dlouho do noci. Ale dalo se to. Manželovi postupně nabízeli víc projektů, i když celý úvazek z toho není. Ale najednou jsme pochopili, že se o péči o děti i o práci můžeme podělit.

Ten rok, kdy jsem tolik pracovala a manžel byl jenom doma, pro nás zůstal velkým varováním. Uvědomila jsem si, že jeho pocity musím brát vážně, a ne být naštvaná, že necítí to, co bych si představovala. A on pochopil, že o takových věcech je potřeba mluvit. Tentokrát jsme měli štěstí.

Autor: is