Toužila jsem po velké rodině

„Moje dcera Hanka je moc hodná a hezká holka. Když se před více než deseti lety vdávala, všichni jsme se těšili na to, že zanedlouho budeme mít doma miminko. Já sama mám jenom ji, syn mi zemřel, když mu byl necelý rok. Manžel nás navždy opustil tři roky po synovi. Hrozně jsem se na dcerku upnula a vždycky jsem se těšila na to, že ona bude mít děti, že budeme velká rodina a vrátí se k nám trocha normálního štěstí. To jsem si ale asi přála moc,“ říká paní Blažena, čiperná důchodkyně.

Proplakané roky

Dcera se jí vdala za dobrého muže. „Mám zetě moc ráda, je to pracovitý a laskavý člověk. Pochopitelně, plánovali hned s Hankou rodinu. Říkával, že by klidně bral i čtyři děti, nevadila by mu ani dvojčata,“ pokračuje paní Blažena.

...

Autor: Shutterstock

Mladým manželům se ale nedařilo. Ani po dvou letech Hanka nemohla přijít do jiného stavu. „Chodili po doktorech, prý jsou oba zdraví, přesto to nějak nešlo. Dcera začala docházet na kliniku na umělé oplodnění. Moc tomu nerozumím, ale absolvovala několik cyklů. Nic se ale nepovedlo. Jednou jsme viděly dokument o adopci, a Hanka říká, že když to teda nijak jinak nejde, tak se teda domluví s manželem a maličké si osvojí. V tu chvíli ještě netušila, kolik papírovaní a různých obezliček k tomu bude potřeba vyřizovat. A jak dlouho to potrvá.“

Úřední šiml

Paní Blažena měla pravdu. Vyřizování adopce je u nás stále velmi složité a taky hodně náročné na psychiku. „Člověk ani netuší, kolik je toho potřeba s úřady probírat, do jakých soukromých detailů se musí zacházet, kolik podmínek musí pár splňovat, aby se jim děťátko povedlo získat,“ komentuje.

...

Autor: Shutterstock

Vánoční zázrak

Ale osud není vždycky jen nepříznivý, někdy se to všechno otáčí dobrým směrem. Když už manželé začali nad vším lámat hůl, když už nevěřili, že budou někdy rodiči, stal se pro ně skoro zázrak. „Nevím přesně, jak to probíhalo, ale Hanka mi jednoho odpoledne volá, úplně bez dechu, že prý jim telefonovali z úřadu, a že do tří týdnů budou mít chlapečka. Sotva mluvila, obě jsme brečely štěstím, nemohly jsme tomu uvěřit. A když jsem se pak od zetě dozvěděla, že miminko někdo odložil do baby boxu, takže už jim je po adopci nikdo nikdy nemůže vzít, začala jsem věřit v zázraky,“ říká paní Blažena.

Kluk jako buk

Z miminka měla rodina takovou radost, že se to asi ani nedá popsat. „Co říct? Komu poděkovat? My asi panu Ludvíkovi Hessovi, který prý baby boxy u nás založil a o všechno kolem nich se stará. Malého jsme dostali prakticky k Ježíšku, takže si dovedete si představit, jak velká sláva to u nás bude i letos, po dvou letech,“ dodává dnes už šťastná babička Blažena.