2°C
Vdávala jsem se, protože jsem musela, a dneska vím, že to byla blbost. Bylo mi pětadvacet, s o deset let starším manželem jsem chodila půl roku, a když jsem otěhotněla, oba jsme si řekli: proč ne? Do té doby jsme rodinu neplánovali ani náznakem, v ten moment jsme ale měli pocit, že se musíme zachovat zodpovědně a vzít se.
Já přitom už tehdy tušila, že to nebude ono – neměli jsme vlastně nic společného. Já mladá, skoro ještě studentka, milující rušný život, muž naproti tomu pomalu se usazující a fotrovatějící pán. Ani jedno z toho se nezměnilo. Vlastně jsme se o to ani nesnažili – jakmile to šlo, začala jsem s dítětem podnikat spoustu akcí, u kterých jsem ho nijak nepotřebovala, časem jsem si občas vyrazila i bez dcerky. Hlídali ji buď manžel, nebo kamarádka.
Poprvé jsem manželovi zahnula, když byl naší Lindě rok. Myslel si, že spím u kamarádky, ale já šla na koncert, kde jsem potkala Lukáše, svou lásku ze střední školy. Tehdy jsme spolu trochu chodili, teď jsme spolu skončili u něj doma v posteli, což jsme si ještě párkrát zopakovali. Muž nic netušil. Když byly Lindě dva, zamilovala jsem se do bratra mé kamarádky. Jeho city asi nebyly tak silné, ale vídali jsme se a došlo i na milování. Náš vztah byl docela hezký, ale oba jsme tušili, že budoucnost moc nemá, jelikož on nestál o moje dítě, a navíc se chystal na dlouhodobý pracovní pobyt v zahraničí. Navíc se chvíli předtím rozvedl a potřeboval si spíše vše srovnat v hlavě.
Promiň, ale už tě nemiluju
Prasklo to docela trapně, spala jsem u milence, zatímco jsem doma řekla, že jsem u kamarádky, tentokrát na dámské jízdě bez dětí.
Jenže muž ji druhý den ráno potkal, když šel s malou na nákup. Doma na mě uhodil a já nic nezapírala, vlastně se mi ulevilo. I sám musel vidět, že náš vztah k ničemu není, teď jsem mu jenom docela drsně řekla, že už ho nemiluju a chci se rozvést.
Tchyně si mě pozvala na kobereček
Trochu mě zarazil přístup tchyně – do té doby jsem měla dojem, že se do našeho manželství chválabohu moc neplete, ale teď nasadila jinou ráži. Pozvala mě na kafe, kde mi celkem bez obalu řekla, že mě stejně nikdy neměla ráda, protože věděla, že jsem líná a do větru, a že se její slova jen potvrzují.
A aby svým slovům dala korunu, sdělila mi, že od nich odejdu "stejně s holým zadkem, jako jsem přišla". Ať si, říkala jsem si, úplně nešikovná nejsem, s malou se nějak protlučeme, když budu mít alimenty, navíc jsem mohla počítat s podporou mé rodiny, která mi můj úlet nijak nevyčítala. A přišlo další překvapení: "Holčičko, počítej s tím, že Linda půjde do střídavé péče, o tu naši rodinu nepřipravíš."
Boj o dítě
Řešila jsem to s kamarádkami i psycholožkou a musela jsem připustit, že dítě má právo na oba rodiče. Ale zdá se mi na neustálé stěhování příliš malá. Jak se blížil soud, který měl určit, jakou podobu bude naše péče dále mít, bylo mi zle už jen z toho pomyšlení. Nechtěla jsem exmanželovi Lindu odpírat, ale představa, že ji celé dny neuvidím, mě drásala.
A mělo to být ještě horší. K soudu přišel muž se svou právničkou a s návrhem, že chce dcerku do výhradní péče! Podlomily se mi nohy a nedokázala jsem ze sebe nic vypravit. Ono to ani nebylo potřeba, soudkyně rozhodnutí odložila, protože si vyžádala přezkoumání mého i manželova zázemí a také psychologický posudek.
Na chodbě před jednací síní už na manžela čekala tchyně a bylo jasné, že v tomhle tažení jedou spolu. Moje právnička se mě sice snažila uklidnit, ale popravdě řečeno muž má teď lepší podmínky k tomu, aby se o dceru staral, než mám já. A tak se bojím, že soud ji skutečně svěří jemu a já ji uvidím jen každou druhou sobotu.
