Matce nebylo ještě ani šedesát, když jsem na ní začala pozorovat neustálou nedůtklivost, podezíravost a občas neadekvátní výbuchy zlosti. „Ztratily se mi peníze, kde jsou?“ osopila se na mě, a i když jsem se dušovala, že jsem její peníze ani koutkem oka nezahlédla, ona zůstala přesvědčená, že jsem já ten zloděj. Obviňovala mě z intrik, při kterých jsem údajně líčila na její majetek, byla vždy chvíli plná nenávisti, ale za pár dní či týdnů všechno přešlo a zase to byla moje hodná máma. Když jsem se jí na její excesy zeptala a chtěla si s ní o nich v klidu promluvit, byl oheň na střeše. Vyčítala mi, že na ni útočím, vymýšlím si, a nikdy jsme k ničemu nedošly.

Šílenství začíná

Mileně péče o matku málem zničila rodinu.

Autor: Shutterstock.com

O pár let později si moje matka nezvládla uvařit ani vyprat, protože zkrátka zapomněla, jak se to dělá. Neuměla si pustit televizi, byla totálně zmatená a ztracená. Začala být nebezpečná sama sobě, několikrát málem podpálila byt, takže mě nezbylo než za ní denně po práci jezdit. Diagnóza zněla Alzheimerova choroba a můj život dostal úplně nový rozměr. Ráno za maminkou s jídlem, do práce a z práce zase za ní. Uklidit, nakoupit, vyprat, uvařit, umýt ji a pokoušet se ji udržovat ve snesitelné náladě. Moje manželství s Bedřichem se ale ocitlo na bodě mrazu a syn Milan, který měl ten rok maturovat, se prý cítil jako sirotek. Plotna doma byla studená, nepořádek se hromadil a mí chlapi na mě byli hodně naštvaní.

Do ústavu? Nikdy!

"Proč nedáš maminku do ústavu?" zlobil se Bedřich a ukazoval mi jich několik na internetu. Tohle jsem ale nedokázala, vždyť to byla moje máma! "Takhle to dál nejde," oznámil mi ale jednou večer, lépe řečeno skoro o půlnoci, manžel, když jsem se vrátila domů od matky. "Vždyť ty už bydlíš s ní a za námi chodíš jen na návštěvu," vyčítal mi a za chvíli se přidal i Milan. "Mami, babička nám tě vzala. Než tohle, to bude lepší, když ji vezmeme sem k nám." Po delší debatě jsme se na tom všichni shodli a mně svitla trocha naděje, že se nezhroutím. Milan si zařídí pokoj v podkroví a ten jeho se přebuduje pro babičku. Budeme na ni tři a já budu doma, a ne pendlovat od čerta k ďáblu. Jak jsem se ale pletla!

Příběh čtenářky: Z klinické smrti mě probrala až vnučka

Rodina v troskách

Maminku jsme přestěhovali do týdne. Prvních pár měsíců to šlo. Všichni se snažili, ovšem jak se nároky zvyšovaly, napětí mezi námi vzrůstalo. Babička se ke všem chovala agresivně, křičela a nic jí nebylo po chuti. Všichni jsme sebranka, banda zlodějů... A do toho často ani nevěděla, u koho bydlí. Už dvakrát volala policie, že ji našli na druhém konci města plačící a ztracenou. Aspoň že měla v tašce všechny kontakty, které jsem jí tam přidala k dokladům! Syn měl maturovat, ale na nějaké učení mohl doma rovnou zapomenout. "Mami, stěhuju se k Markovi," oznámil mi na jaře. Sbalil si baťoh s nejnutnějšími věcmi, knížky do školy, počítač a byl pryč. Chodil sice s věcmi na vyprání a pro jídlo, ale moc se doma nezdržoval. A já jeho argument bohužel musela uznat.

muž, pivo, party

Autor: Shutterstock

Zachránila nás smrt

Pak mě vyhodili z práce. Prý potřebují někoho spolehlivého, kdo se nebude třikrát do týdne vymlouvat na rodinné důvody a mizet. V první chvíli jsem byla ráda, ovšem později jsem zjistila, že to bylo to poslední, co mě drželo při zdravém rozumu. Celé týdny a měsíce jsem byla v zápřahu jenom kolem své matky, ale ta to rozhodně neocenila. Když už pak přestal chodit domů i Bedřich, zhroutila jsem se. Prý to už nevydrží, a tak raději bere přesčasy nebo sedí v hospodě, aby nemusel být doma v tom pekle. Kam dál to ještě může zajít? ptala jsem se sama sebe. Až to maminka vyřešila za nás. Jednou ráno jsem k ní vešla se snídaní – a ona nedýchala. Zemřela klidně ve spaní a mně se strašně ulevilo. Dodnes se za ty ošklivé pocity stydím, ale kdo se někdy staral o člověka s alzheimerem, snad mě pochopí.