Měla jsem před svatbou. Ve skříni ležel balík látky na svatební šaty a můj ženich už vymýšlel, jak z kostela pojedeme kočárem. Milovali jsme se. Pak jsme se strašně pohádali. Mně se zdálo, že se až moc dívá po ženských, a on mi zase vmetl do tváře, že pocházím z chudé rodiny a nic nemám. Oba jsme se totálně zatvrdili a bylo po svatbě. "Pepiku, víš co? Najdi si jinou. Já si tě nevezmu," oznámila jsem mu v afektu, a přitom si myslela, že ho tím donutím k tomu, aby se připlazil po kolenou zpátky a odprosil mě.

V tom jsem se ale přepočítala. Jen mi vzkázal, že čeká dva týdny, a jestli se do té doby neukážu, považuje náš vztah za skončený. Já se zatvrdila: dolejzat nebudu, ani náhodou! Máma jen nechápavě kroutila hlavou. "Lidko, abys jednou nelitovala. Pepík je dubová palice, ale hodný člověk," říkávala, já však neustoupila. Dva týdny se přehouply a já na klice našla přivázanou kytici lilií s cedulkou: Na rozloučenou. Josef.

Svatba natruc

Hodně mě to mrzelo, ale ponížit jsem se nechtěla. Trochu jsem si poplakala a nebyla schopná myslet na nic jiného než na konec naší lásky. Ale pak jsem se rozhodla, že za svou minulostí udělám tlustou čáru. Vzala jsem látku na svatební šaty a rozstříhala ji na kusy. Já ti ukážu! říkala jsem si v duchu a vymýšlela jsem, jak bych se Pepíkovi mohla pomstít. A co může vymyslet mladé trdlo jiného než si co nejrychleji najít frajera? Jen ať Pepa vidí, že mi na něm vůbec nezáleží.

Čtenářka: Je mi 50 a chci se rozvést, protože z mého muže je starý morous

Začala jsem lítat po tanečních zábavách a čajích, a tak netrvalo dlouho a seznámila jsem se s Františkem. Byl o hodně starší, táhlo mu na pětatřicet, ale slušelo mu to. Byl unesený mým mládím a temperamentem. Jemu, na můj vkus, zase chyběl, ale bylo evidentní, že ho lehce dostanu tam, kde ho chci mít. A tak se z nás za nějaký týden stal oficiální pár a po půlroce mě požádal o ruku.

Josefovi jsem poslala svatební oznámení: Ludmila a František s radostí oznamují… Tím to skončilo a nastala tvrdá realita. Svého kroku jsem litovala už v den svatby. Chtěla jsem potrestat Pepíka, a potrestala jsem hlavně sama sebe. V té době se ale rozvody moc nenosily a k obhajobě svého manžela musím říct, že k němu vlastně ani nebyl důvod.

Autor: Shutterstock.com

Když mi táhlo na padesátku, Františka skolila těžká mrtvice. Lékaři mi po pár dnech oznámili, že je v kómatu a prognóza přežití moc vysoká není. Seděla jsem u jeho lůžka, držela ho za ruku a najednou jsem si uvědomila, že jsem celý život jenom zneužívala jeho dobrotu. "Fanoušku, jsi báječný člověk a já jsem si tě vůbec nezasloužila," šeptala jsem mu, když jsem ho hladila po vlasech.

Další den jsem si už šla jen pro jeho věci. Oči jsem měla plné slz a v tom jsem narazila na sympatického muže. "Lidko, kde jsi byla tolik let? Vždyť jsi měla být se mnou!" smál se na mě Josef. Právě šel na návštěvu za svou manželkou. Otočila jsem se a rychle odešla. To aby nikdo neviděl, že oplakávám ne jednoho, ale rovnou dva své muže.