Sladké týdny

Zpočátku nám to fungovalo dokonale. Byla to vášeň, jakou jsem ještě nezažila, a bohužel myslím, že už ani nezažiju. Po dvou měsících známosti jsme si společně pořídili byt v podnájmu a bylo nám v něm úžasně. S radostí jsem chodila do práce, s radostí jsem budovala naše hnízdečko, kupovala do bytu nové věci, vařila teplé večeře, nakupovala svůdné prádélko. V mých očích byl Lukáš ztělesněním dokonalosti.

Výmluvy a křeč

Od samého počátku jezdíval Lukáš často na služební cesty a nejednou i na týden. Strašně se mi po něm stýskalo, ale o to víc jsem se na něj potom těšila. K častým služebkám ovšem začala přibývat i starost o nemocné Lukášovy rodiče. Říkával mi, že jsou už hodně staří, že jim musí pomáhat a v noci nebývá mamince dobře, proto tam musí občas i přespávat. Zkrátka, bývala jsem stále častěji sama. Někdy se zastavil jen na večeři a rychlé milování a zase spěchal k rodičům. 

Bylo mi divné, že mou pomoc stále odmítal. Chtěla jsem jeho rodiče totiž poznat a starat se o ně spolu s ním. Vždy mě odbyl tím, že jsou příliš staří, mají své vrtochy a na novou cizí tvář by si nezvykli. Jak jsem mohla být tak pitomá a všemu tomuhle věřit?

Dítě jako řešení?!

Z idylického vztahu se postupně stávalo utrpení. Cítila jsem, že Lukáš nejenže nechodí moc domů, ale vzdaluje se mi i jinak. Ochladl, při sexu mi připadal, jako by to dělal jen ze zvyku, a veškerá vášeň byla pryč. Probrečela jsem celé noci. Hledala jsem nějakou útěchu. Začala jsem se přesvědčovat, že jsem jen hysterka, že Lukáš neví, co dřív, má toho nad hlavu v práci, s rodiči, a já tady vyšiluju. A nakonec jsem tomu i uvěřila. Rozhodla jsem se, že chci dítě. Lukášovi jsem neřekla ani slovo. Vysadila jsem antikoncepci a za dva měsíce jsem otěhotněla. Věřila jsem, že nás dítě zase spojí.

Čtenářka Michaela: Vyspala jsem se s nevlastním synem

Večeře při svíčkách se nekonala

Radostnou novinu jsem chtěla Lukášovi říct u romantické večeře při svíčkách. Všechno jsem naklidila, uvařila super menu, zapálila svíčky a čekala, až dorazí. Přijel na čas, ale už ve dveřích mi řekl, že si jde jen pro nějaké papíry do práce a že hned běží zpátky. Prosila jsem ho, ať to odloží, že mu musím říct něco děsně důležitého a krásného. Nikdy nezapomenu, jak u toho zbledl. A nepřehlédl ani nazdobený stůl. Zlato, dnes vážně musím, zítra si o všem promluvíme. A byl pryč.

Lež za lží

Ráno mi zazvonil mobil. Neznámá žena se mě roztřeseným hlasem zeptala, jestli znám Lukáše. Řekla jsem, že ano, že spolu bydlíme a že s ním čekám dítě. Začala strašně brečet. Vzlykala, že to tušila, že Lukáš někoho má. Že je jeho manželka a mají dvě malé děti. Ale že je to vlastně už stejně všechno jedno: Lukáš se totiž večer (asi v době, když jel ode mě domů – za ní) zabil na motorce. Ona vdova se dvěma prcky, já těhotná... Zhroutila jsem se!

Čtenářka Lenka: Otce jsem našla v pětačtyřiceti a dnes toho lituji

Markétka je moje sluníčko

Přes všechno, čím jsem si prošla, jsem se rozhodla si dítě nechat. Narodila se mi krásná holčička Markétka. Lukášovi jsem odpustila. Nebyl to sice férový chlap, ale to, co jsem s ním prožila, stálo za to. Pořád jsem totiž přesvědčená o tom, že nikdy už nikoho nebudu milovat tolik jako jeho. Ale kdo ví...

Čtenářka Sabina