S Petrem se Romana znala už z doby studia psychologie na vysoké škole. Tehdy byl jejím pedagogem, posléze vedoucím bakalářské i magisterské práce a krátce po absolutoriu pracovala jako jeho odborný asistent. Romana tehdy třicetiletého Petra obdivovala a sama přiznává, že tak trochu platonicky milovala. “Ale nikdy jsem si netroufla. Byl ženatý, měl dvě malé děti a to, jak se k manželce a dětem krásně choval, z něj v mých očích dělalo poloboha.” Po několika měsících na fakultě Romana odjela na stáž do zahraničí, a tak se jejich cesty rozešly. Po návratu si ještě udělala postgraduál ze sociologie a pracovala několik let ve společnosti zaměřené na marketingové průzkumy.

práce, zaměstnání, kancelář, bossing, mobbing

Autor: Shutterstock

Opět na jedné lodi

S Petrem se čas od času potkávali na společenských akcích, neboť měli mnoho společných přátel a čas od času zašli i jen tak ve dvou na pivo. I on už dávno opustil akademickou kariéru a stal se ředitelem marketingové komunikace velké nadnárodní společnosti. Tehdy Romanu oslovil, zda by pro něj nechtěla pracovat. “Byla jsem nadšená a nabídku přijala. První rok bylo všechno úplně jako v pohádce, ale Petr byl náročný šéf. Často jsem pracovala dlouho do noci. Potrpěl si na přesnost a stylistiku, takže jsem musela věnovat maximální péči každému e-mailu,” popisuje své pracovní nasazení. Petr Romanu chválil, před kolegy vynášel její zásluhy do nebes a brzy se stala jeho pravou rukou.

Něco jako láska

“Vlastně to bylo jako zamilovanost, měla jsem růžové brýle a neviděla, že Petr na kolegy často křičí, dokonce po jednom z nich ve vzteku hodil sešívačkou a všichni jsou v jeho očích tak trochu neschopní blbci, které musí vodit za ručičku. Jen já byla jeho oblíbenec a důvěrnice,” vzpomíná. Často spolu chodili na pracovní obědy a někdy i večeře. Při jedné z nich k nim přisedla Romanina spolužačka z vysoké a chovala se k Petrovi důvěrněji, než bylo vhodné. “Tehdy mi došlo, že je to Petrova milenka a možná už od školy. Druhý den mě pozval na oběd a s románkem se mi svěřil. Říkal, že jsem jeho nejlepší přítel a že ke mně chce být upřímný. Musím přiznat, že v mých očích sice trochu klesl, ale pořád jsem k němu byla naprosto loajální a jako šéfa ho zbožňovala,” pokračuje.

práce, zaměstnání, kancelář, bossing, mobbing

Autor: Shutterstock

Peklo začíná

Jenže tehdy se vše začalo měnit. Petr měl najednou před Romanou v práci tajnosti. Neustále na ni vršil nové a nové úkoly. Často úplně zbytečné nebo nesmyslné. S výsledkem byl vždy nespokojen a nutil ji prezentace a podklady i několikrát předělávat. “Byla jsem zoufalá. Pokaždé, když jsem mu práci přinesla, vymyslel si trochu jiné zadání. Že prý přece je moje práce vědět, co on po mně chce, a že přece nemá čas mi neustále všechno vysvětlovat,” popisuje proměnu svého šéfa a kamaráda ve vzteklého tyrana. “Byl jako Jekyll a Hyde. V jednu chvíli jsem byla geniální a za pět minut úplně neschopná! Někdy jsem měla pocit, že je vše při starém, ale pak mu zase něco přeletělo přes nos a byl schopen mě obvinit i z toho, že proti němu ve firmě kuju pikle nebo vynáším informace konkurenci. Přitom pravdou byl pravý opak. Neustále jsem ho před kolegy, kteří na něj nasazovali, bránila a toužila jsem po jeho pochvale a přátelství.”

Příběh čtenářky Moniky: Mužská "hysterka" mě dohnala k sebevraždě

U konce s dechem

Vydržela to rok. Trpěla nespavostí, začala se do práce bát. Každý pracovní den byl utrpením. “Nemohla jsem si ani domluvit rande. Byl schopný mi v deset v noci zavolat s tím, že ráno chce mít na stole obsáhlou prezentaci, takže jsem z restaurace letěla do kanceláře a do rána ji připravovala,” říká s tím, že dnes vůbec nechápe, proč si to nechala líbit. Trpěla depresemi a styděla se komukoli přiznat, čím prochází. Když ji jednoho dne Petr přede všemi nespravedlivě obvinil ze lži a z toho, že ho záměrně obešla v jistém případu, zhroutila se. “Měla jsem důkaz, že jsem vše udělala přesně tak, jak mi přikázal. Poslal mi to e-mailem. Když jsem se ohradila, začal na mě křičet, že jsem e-mail zfalšovala a jsem lhářka. To byla poslední kapka. Vrátila jsem se do kanceláře a napsala výpověď.” Druhý den zašla za svou psychiatričkou, ke které začala před nedávnem docházet, a požádala ji o neschopenku. “Při představě, že se s ním znovu uvidím, jsem se celá rozklepala. Týden jsem spala jen díky silným práškům na spaní a brala silná antidepresiva. Byla jsem úplně vyřízená,” uzavírá svůj příběh. Odjela tehdy na dva roky na Srí Lanku jako dobrovolnice a po návratu už se k oboru nikdy nevrátila. “Vím, že Petr o své místo tehdy přišel. Kolegové si stěžovali u generálního ředitele a ten musel situaci řešit. Naštěstí pochopil, že Petr je nemocný a potřebuje pomoc. Odstavili ho na dlouhou dovolenou, kdy se léčil. Z jaké diagnózy, to nevím, ale dnes zase učí a chová se normálně jako dřív. Čas od času se někde potkáme. Tváří se jako starý kamarád, ale já už k němu nedokážu být víc než zdvořilá,” uzavírá Romana.