Čtvrtek 28. března 2024
Svátek slaví Soňa, zítra je Velký pátek / Taťána
Oblačno, déšť 14°C

Příběh čtenářky: Šéf mě dohnal k šílenství, skončila jsem na psychiatrii

Šéf byl jako Jekyll a Hyde. V jednu chvíli jsem byla geniální a za pět minut úplně neschopná!
6. února 2015 | 06:00

“Cítila jsem se jako neschopná nicka a bála se chodit do práce,” říká úřednice Romana (36), která po dvou letech práce pro psychopatického šéfa skončila v péči psychiatra. “Skočila bych pro něj do ohně, jen abych dostala pochvalu, ale všechno, co jsem udělala, bylo špatně,” vzpomíná na muka, která zažívala jako osobní asistentka šéfa marketingu jedné nadnárodní společnosti. 

S Petrem se Romana znala už z doby studia psychologie na vysoké škole. Tehdy byl jejím pedagogem, posléze vedoucím bakalářské i magisterské práce a krátce po absolutoriu pracovala jako jeho odborný asistent. Romana tehdy třicetiletého Petra obdivovala a sama přiznává, že tak trochu platonicky milovala. “Ale nikdy jsem si netroufla. Byl ženatý, měl dvě malé děti a to, jak se k manželce a dětem krásně choval, z něj v mých očích dělalo poloboha.” Po několika měsících na fakultě Romana odjela na stáž do zahraničí, a tak se jejich cesty rozešly. Po návratu si ještě udělala postgraduál ze sociologie a pracovala několik let ve společnosti zaměřené na marketingové průzkumy.

práce, zaměstnání, kancelář, bossing, mobbing
Autor: Shutterstock

Opět na jedné lodi

S Petrem se čas od času potkávali na společenských akcích, neboť měli mnoho společných přátel a čas od času zašli i jen tak ve dvou na pivo. I on už dávno opustil akademickou kariéru a stal se ředitelem marketingové komunikace velké nadnárodní společnosti. Tehdy Romanu oslovil, zda by pro něj nechtěla pracovat. “Byla jsem nadšená a nabídku přijala. První rok bylo všechno úplně jako v pohádce, ale Petr byl náročný šéf. Často jsem pracovala dlouho do noci. Potrpěl si na přesnost a stylistiku, takže jsem musela věnovat maximální péči každému e-mailu,” popisuje své pracovní nasazení. Petr Romanu chválil, před kolegy vynášel její zásluhy do nebes a brzy se stala jeho pravou rukou.

Něco jako láska

“Vlastně to bylo jako zamilovanost, měla jsem růžové brýle a neviděla, že Petr na kolegy často křičí, dokonce po jednom z nich ve vzteku hodil sešívačkou a všichni jsou v jeho očích tak trochu neschopní blbci, které musí vodit za ručičku. Jen já byla jeho oblíbenec a důvěrnice,” vzpomíná. Často spolu chodili na pracovní obědy a někdy i večeře. Při jedné z nich k nim přisedla Romanina spolužačka z vysoké a chovala se k Petrovi důvěrněji, než bylo vhodné. “Tehdy mi došlo, že je to Petrova milenka a možná už od školy. Druhý den mě pozval na oběd a s románkem se mi svěřil. Říkal, že jsem jeho nejlepší přítel a že ke mně chce být upřímný. Musím přiznat, že v mých očích sice trochu klesl, ale pořád jsem k němu byla naprosto loajální a jako šéfa ho zbožňovala,” pokračuje.

práce, zaměstnání, kancelář, bossing, mobbing
Autor: Shutterstock

Peklo začíná

Jenže tehdy se vše začalo měnit. Petr měl najednou před Romanou v práci tajnosti. Neustále na ni vršil nové a nové úkoly. Často úplně zbytečné nebo nesmyslné. S výsledkem byl vždy nespokojen a nutil ji prezentace a podklady i několikrát předělávat. “Byla jsem zoufalá. Pokaždé, když jsem mu práci přinesla, vymyslel si trochu jiné zadání. Že prý přece je moje práce vědět, co on po mně chce, a že přece nemá čas mi neustále všechno vysvětlovat,” popisuje proměnu svého šéfa a kamaráda ve vzteklého tyrana. “Byl jako Jekyll a Hyde. V jednu chvíli jsem byla geniální a za pět minut úplně neschopná! Někdy jsem měla pocit, že je vše při starém, ale pak mu zase něco přeletělo přes nos a byl schopen mě obvinit i z toho, že proti němu ve firmě kuju pikle nebo vynáším informace konkurenci. Přitom pravdou byl pravý opak. Neustále jsem ho před kolegy, kteří na něj nasazovali, bránila a toužila jsem po jeho pochvale a přátelství.”

U konce s dechem

Vydržela to rok. Trpěla nespavostí, začala se do práce bát. Každý pracovní den byl utrpením. “Nemohla jsem si ani domluvit rande. Byl schopný mi v deset v noci zavolat s tím, že ráno chce mít na stole obsáhlou prezentaci, takže jsem z restaurace letěla do kanceláře a do rána ji připravovala,” říká s tím, že dnes vůbec nechápe, proč si to nechala líbit. Trpěla depresemi a styděla se komukoli přiznat, čím prochází. Když ji jednoho dne Petr přede všemi nespravedlivě obvinil ze lži a z toho, že ho záměrně obešla v jistém případu, zhroutila se. “Měla jsem důkaz, že jsem vše udělala přesně tak, jak mi přikázal. Poslal mi to e-mailem. Když jsem se ohradila, začal na mě křičet, že jsem e-mail zfalšovala a jsem lhářka. To byla poslední kapka. Vrátila jsem se do kanceláře a napsala výpověď.” Druhý den zašla za svou psychiatričkou, ke které začala před nedávnem docházet, a požádala ji o neschopenku. “Při představě, že se s ním znovu uvidím, jsem se celá rozklepala. Týden jsem spala jen díky silným práškům na spaní a brala silná antidepresiva. Byla jsem úplně vyřízená,” uzavírá svůj příběh. Odjela tehdy na dva roky na Srí Lanku jako dobrovolnice a po návratu už se k oboru nikdy nevrátila. “Vím, že Petr o své místo tehdy přišel. Kolegové si stěžovali u generálního ředitele a ten musel situaci řešit. Naštěstí pochopil, že Petr je nemocný a potřebuje pomoc. Odstavili ho na dlouhou dovolenou, kdy se léčil. Z jaké diagnózy, to nevím, ale dnes zase učí a chová se normálně jako dřív. Čas od času se někde potkáme. Tváří se jako starý kamarád, ale já už k němu nedokážu být víc než zdvořilá,” uzavírá Romana.