11°C
Nejsem původně z Prahy, ale z malého městečka na jihu Čech. Než jsem se sem přestěhovala, tak jsem strávila několik let v anglicky mluvících zemích, kde jsem sbírala životní zkušenosti a pilovala svou znalost jazyka. Po návratu mi bylo moje rodné městečko už malé, a logicky mé kroky vedly do hlavního města. Tam jsem byla stejně jako anglicky mluvící menšina vlastně cizinkou, a tak jsem si nejdříve ze všeho našla kamarády mezi nimi.
Chrise jsem potkala v baru, vydělávala jsem si totiž jako spousta mladých prací za barem. Tam člověk potká spoustu lidí a Chris byl jedním z nich. Nikdy předtím jsem nerandila s cizincem, takže to pro mě byl v podstatě takový exotický zážitek. Chris byl velice charizmatický a okouzlující, zezačátku má každý růžové brýle a pocit, že tenhle musí být ten pravý. Postupem času se ale začaly vynořovat problémy a nesrovnatelné rozdíly.
Nebylo to jen tím, že byl Američan, a tudíž jsme nevyrůstali ve stejných podmínkách a neměli stejné oblíbené filmy, písničky a podobné maličkosti, které mohou utužit vztah. Hlavní problém byl v tom, že se z něho vyklubal strašný sobec. Jediný, na koho myslel, byl on sám a pak dlouho nikdo. Přesto byl kvůli své společenské a oslňující osobnosti velice oblíbený nejen mezi ženami, ale měl celkově spoustu přátel. Možná jsme spolu nikdy neměli chodit, protože jako kamarád byl skvělý, jen zkrátka neměl buňky na vztah.
Byli jsme spolu dva roky a stalo se několikrát, že mi jeho arogantní chování nebo nevšímavost přerostly tak přes hlavu, že jsem to ukončila. Jenže on mě vždycky přemluvil a já se k němu vrátila. To se mu nedá upřít, má opravdu neskutečný dar řeči. Dokáže ukecat kohokoli. Je mi jasné, že to byla chyba, se k němu vracet, že jsem měla poslouchat svůj vnitřní hlas a možná bych tím zbytečně neztrácela čas, ale všechno má zřejmě své načasování. Já asi potřebuji takovou lekci, která otřese mým životem od základů, než si uvědomím, že to už takhle nejde dál.
Tu zimu jsem několikrát nastydla, ale protože jsem měla hrozně moc práce a nemohla si dovolit ležet doma, tak jsem nejdříve přechodila dvě chřipky, potom jednu angínu – a byl tu Silvestr. Můj přechozenými chorobami týraný organismus se vzbouřil. Onemocněla jsem znovu, ale tentokrát jsem myslela, že přišla má poslední hodinka.
Jelikož se tohle všechno stalo na Silvestra, můj drahý byl strašně naštvaný, že nemůže jít pařit s kamarády a musí zůstat doma, aby na mě dal pozor. Pokaždé, když mám vysoké horečky, tak omdlívám, varovala jsem ho, že se to může stát, aby mi byl nablízku. Bohužel se tak nestalo. Udělal mi jedna míchaná vajíčka a asi dva čaje, a tím měl pocit, že vyřešil mou situaci. To, že jsem několikrát omdlela v koupelně a plazila se zpět do postele po čtyřech, ho nějak nezajímalo. Bál se, že ode mě něco chytí.
Usoudila jsem, že má situace je natolik vážná, že pokud nezavolám doktora, nepřežiju do rána. Prosila jsem tedy svého přítele, zda by ho mohl zavolat, protože jsem nebyla sama schopná. Řekl mi, že to nezvládne, že určitě nebudou rozumět anglicky. Nakonec jsem se dovolala své drahé mamince, která mi z domova volala do Prahy záchranku.
Zjistilo se, že jsem si uhnala silný zápal plic, dostala jsem dvoje kapačky a kárání od doktorů. Postupně se mi udělalo lépe a dostala jsem se z toho, ale náš vztah se ukázal jako zcela neexistující. Je dost zničující zjistit, že dva roky žijete vedle někoho, kdo by vás klidně nechal umřít, a to jen proto, že sám neshledával situaci dostatečně závažnou. Člověk si občas asi potřebuje hrábnout na dno, aby byl schopen se odrazit.
